Sedí Jinoch v hospodě, před sebou půllitr, vedle něj sedí na židli tchoř a upíjí ze svého půllitru pivo. Všude je strašnej puch, ale nikomu to už nepřijde divný, protože Jinoch vypadá o dost hůř než ten tchoř.
Jinoch: „Hele, kámo, ten Durkheim… to je fakt strašnej suchar. Všechno je u něj kolektivní věc, žádnej prostor pro to, že člověk si jen tak sám v sobě hnije.“
Tchoř: „No, ale zas mu musíš nechat, že když psal o sebevraždě, tak to byla aspoň statistika. Ty bys to napsal jako hospodskej příběh a lidi by řekli, že jsi cynik.“
Jinoch: „No jo, ale on to vzal a udělal z toho vědu. Já tady sedím a mám chuť hodit si mašli, a podle Durkheima je to prý proto, že se rozpadly sociální vazby. Jako sorry, ale rozpadly se mi spíš vztahy, práce a splátky úvěrů, vole.“
Tchoř: (upije z Jinochova piva) „A o tom to je, vole. On by ti řekl, že tohle všechno je jenom odraz toho, že tě vyplivla společnost. Individuální bída je prostě kolektivní problém.“
Jinoch: „Jo, jenže když stojíš na balkóně paneláku a koukáš dolů, tak tam ten kolektiv fakt nevidíš, kámo. Tam jsi prostě sám.“
Tchoř: „To by se Durkheim hádal. On by tam viděl celý vzorec, tu společnost v tobě, takový ty struktury, který tě přivedly na hranu. Ty jsi jenom prostě důsledek.“
Jinoch: „Tak to díky, vole. To jsem chtěl slyšet. Že jsem důsledek. Tak si připijem na důsledky.“
A oba ťuknou půllitrem. Tchoř se olízne, Jinoch zakleje a hospoda se propadne do existenciální mlhy.
Tchoř: „Víš co, Durkheim by teď řekl, že tohle naše ťuknutí je rituál posilující kolektivní vědomí. Ale já ti řeknu, že je to trochu jinak.“
Jinoch: „A co to teda je?“
Tchoř: „Tohle je tchoří solidarita, vole. My tchoři jsme vždycky věděli, že když je průser, tak se musíš k někomu přitulit, i když smrdí. Protože smrad je taky jazyk. Když smrdíme spolu, držíme pohromadě.“
Jinoch: (koukne na něj podezřívavě) „To zní jak z tchoří učebnice sociologie, kterou psal hodně ožralej tchoř, vole. “
Tchoř: „Jo, a to je ten rozdíl mezi náma a Durkheimem. On to psal střízlivej. A proto mu to lidi žerou.“
Jinoch: „Takže podle tebe tahleta solidarita není v číslech a tabulkách, ale v tom, že smrdíme pospolu?“
Tchoř: „Přesně tak. A proto se tomu říká kolektivní odér. To je moje tchoří revize Durkheima.“
Jinoch: „Hele, kámo, ty si to furt vykládáš po svým. Durkheim, odér, solidarita… ale když sedím večer doma a čumím do stropu, tak tam žádná společnost nesmrdí. Smrdím jenom já.“
Tchoř: „To je právě ono! Ty smrdíš, já smrdím, hospoda smrdí. To je tchoří solidarita. Společnost se nepozná podle hymny, ale podle toho, že její smrad se ti zažere do oblečení.“
Jinoch: „Ty vole, já se v tom koupu každej den. A necítím žádný pouto! Jen to, že se toho smradu nezbavím ani v čistým triku.“
Tchoř: „Ale to je důkaz, že jsi součástí toho všeho! Pach je kolektivní! Individuální smrad neexistuje. To, co máš na sobě, je společnost.“
Jinoch: (kopne do sebe zbytek piva) „Kdyby to byla pravda, tak by mě ta společnost aspoň někdy objala. Ale jediný, co mě objímá, je ten smrad. A to je spíš vězení než solidarita. Říkám ti, že ten smrad je můj. Moje osobní deprese, co se na mě lepí jak smrad z hajzlu!“
Tchoř: „Blbost. Smrad je vždycky kolektivní. To není jenom smrad z hajzlu, to je duch doby. Kdyby to bylo jen tvoje, tak by to necítil celej lokál, ne?“
Jinoch: „Celej lokál smrdí, protože tu sedí socky jako já. Každej smrdí sám za sebe, dohromady je to jen suma zoufalství.“
Tchoř: „Durkheim by ti vrazil facku, víš? Suma zoufalství je právě společnost! Kolektivní odér, vole! Ty si myslíš, že smrdíš sám, ale to je jen iluze individuality. Jsi kapka v oceánu smradu.“
Jinoch: „Kapka? Já jsem kalná louže po dešti, do který si lehnul chcíplej pes! A to prostě není kolektivní, to je čistě moje.“
Tchoř: „Tak proč se v tom utápíš tady, mezi lidma? Kdybys byl fakt individuální smrad, sedíš doma a šíříš si to do polštáře. Ale ty to taháš sem, takže jsi součást toho rituálu. Pivo, pot, kouř, zoufalství…to je kolektivní pachová liturgie.“
Jinoch: „Liturgie, vole. Já ti říkám, že v momentě, kdy čichám sám sebe, cítím jen prázdnotu. To je individuální deprese a žádná posraná liturgie.“
Tchoř: „Tak o tom napiš vědeckej článek, vole. Úplně to vidim: Deprese jako disonantní nota kolektivního odéru.“
Jinoch: (nakloní půllitr) „Hele, víš co? Někdo by tady měl fakt vyvětrat, vole. Tady je smrad, že by se dal krájet“
Napsat komentář