U stolu sedí Jinoch a tchoř. Na talíři před nimi se třpytí v mastným láku utopenec se spoustou cibule.
Jinoch (dívá se zhnuseně na sklenici s utopencem): „Hele, kámo… tohle je lidskej život v láku. Narodíš se jako ten párek, jo? Pak tě někdo strčí do láku společnosti, zaleje tě octem zvyků a nahází na tebe cibuli povinností. Chvíli tam plaveš, trochu nasákneš, trochu si i shniješ… a nakonec tě stejně někdo sežere. Taková je existence. Čirá absurdní marnost. “
Tchoř: (vezme packou kolečko cibule) Hele, to je hodně zjednodušený. Máš tam i kyselou okurku a nakládanou papriku.
Jinoch: No jasně! A aby to nevypadalo tak zoufale, přihodí ti k tomu kyselou okurku a trochu nakládaný papriky, jakože bonus, zpestření a barvička do toho smradlavýho láku. Ale je to furt jen dekorace k tomu, že jsi párek, co hnije v octu.“
Tchoř (zakousne se do cibule): „To je blbost, Jinochu. Tohle není marnost. To je rituál. Když si dáš utopence s pivem, tak to není jen žrádlo. To je znak, kámo. Symbol, že patříš sem, k nám, do tohohle smradlavýho chrámu. Bez utopence by hospoda byla jen místnost s chlastem. Ale s utopencem je to svět, kde vládne řád.“
Jinoch (zvedne obočí): „Řád? Vždyť je to plesnivej párek, co se topí v octu. Kde v tom vidíš nějakej řád?“
Tchoř:„Právě! Tím, že se ho tady nebojíš sežrat, ukazuješ, že zvládneš chaos. Že dokážeš dát smysl i něčemu, co smrdí. To je Turnerův liminální práh, kámo. Jasnej přechod do jinýho stavu. Vstupní oběť za to, že můžeš bejt v hospodě součástí kmene. Pozřením toho utopence přijímáš křest řádu!“
Jinoch (zamračí se a usrkne piva): „Takže ty tvrdíš, že sežrat párek v láku je smysl života?“
Tchoř (ukousne kus a mluví s plnou pusou): „Ne. Tvrdím, že bez toho bys smysl nenašel nikdy. I marnost potřebuje cibuli, jinak tě ta prázdnota sežere dřív než dožvejkáš to chleba. Je to tradice a řád.“
Jinoch (dlouze na něj kouká, pak se uchechtne):„Řád? Tradice? Kecy! Rituály jsou jen kosmetika na hnijící maso. Přelepíš octem, cibulí a velkejma řečma to, že je to vlastně kus mrtvoly. To je celý. Je to jak sám život. Nalakovaný, navoněný, ale pod tím stejně všechno tleje.“
Tchoř (mává kolečkem cibule)„Já ti říkám, že když to sežereš, staneš se součástí řádu. Je to malý vítězství nad chaosem. Rituál, symbol a přátelství. Tady začíná kultura!“
Jinoch (odfrkne, nasadí kyselý úšklebek): „Kultura? Neblázni. To není žádnej symbol, to je prostě levnej trik, jak udržet lidi v lokálu, když jim dojde, že k tomu chlastu by měli i něco snít. Párek v octu, co bys doma nepozřel, protože smrdí jak chcíplej pes, ale tady si ho dáš, protože to k pivu, jakože patří. Není to symbol, je to jen jídlo pro trosky.“
Tchoř (zamračeně kouká na Jinocha, pak si olízne packu): „Řád není v tom párku, vole. Řád je v tom, že ho žereme vedle sebe.“
Jinoch (zakloní se, upije piva a zadívá se do pěny): „Řád? To je jen iluze. Hromadně se topíme v octu, kolektivně plaveme v tom nálevu, aby nikdo neviděl, že pod tím jsme jen osamělý kusy masa. Smrdíme společně a říkáme tomu kultura, aby to líp znělo.“
Tchoř: (olizuje si packy): „Ale ta vokurka nebyla špatná, ne?“
Jinoch: (povzdechne si): Jo, docela to šlo.“
Napsat komentář