Slovanský salát není jen tak nějaké jídlo. Je to mýtus v aspiku, podávaný s příchutí sentimentu a trochou krve. Každý si do něj přihodil něco svého, a nikdo netuší, co z toho nakonec vlastně vzniklo. Všichni se však shodnou, že je to to pravé, původní a naše.
1. Ingredience impéria
Základem jsou brambory přežívání. Jsou tvrdé, levné a schopné růst i v bahně nebo sračkách. K nim se přidá cibule utrpení, která štípe tak, že Slovan u stolu brečí. A pak majonéza dějin, která všechno obalí a po chvíli ztuhne jako lepkavá představa o společném slovanském bratrství, co dokáže lidi spojjit, když je komu společně nadávat.
Do vzniklé směsi se vmíchá trocha carského oleje z Ruska, paprika chaosu z Balkánu a česnek z Moravy, co překrývá pach předchozích revolucí. Všechno se to míchá dokud nevznikne něco, co se tváří jako jednota, ale chutná jako dohoda mezi kolonizátorem a kolonizovaným.
2. Receptura utrpení
Slovanský salát se nepřipravuje v míru. Vždy se dusí na nízkém ohni křivd. Na Balkáně přidají trochu hněvu, v Polsku víc víry, v Rusku víc ropy a v Česku trochu cynismu, aby se to dalo vůbec jíst.
Každý si myslí, že má vlastní verzi, ale ve skutečnosti všichni používají stejný hrnec dějin, který stojí na plotně pořád.
3. Servírování národního patosu
Slovanský salát se podává s hymnou, národním kostýmem a špetkou morální nadřazenosti vůči Západu. Všichni se u stolu dojímají, jak jsme srdcem lidstva, a přitom si potichu přidávají další porci sebelítosti.
Každé sousto je připomínkou, že být Slovan znamená přežít všechno, včetně vlastních mýtů.
4. Nestravitelný národ
Nestrávíš ho. Ten salát ti bude kolovat v žilách jako cholesterol nostalgie. A když se někdo pokusí držet dietu rozumu, kolektiv ho odsoudí jako zrádce tradice.
Možná by bylo nejzdravější ten salát konečně vyhodit, ale nakonec stejně jenom přidáme cibuli, co?
Napsat komentář