Vyrostl jsem v Zóně.
V sídlištní krajině, kde se beton stal pamětí, výtah božstvem a výměník tepelným srdcem vesmíru.
Znám jí od dětství. Všechna ta ponurá schodiště, výkřiky ze sklepů, smích u kontejnerů a ranní ticho s příchutí železa.
Svět, který se nikdy úplně nerozpadne, protože už dávno žije dál z vlastního rozpadu.
Dlouho jsem si myslel, že odtud chci pryč.
Teď vím, že tohle místo je můj terén.
Místo, kde se dá zkoumat, co z člověka zůstane, když se všechno ostatní vyčerpá.
Prostě jak se žije po konci světa, když svět běží dál, jen bez důvodu.
V posledních letech mi začalo docházet, že Zóna není „problémové sídliště“.
Je to kulturní mikrosvět rozpadu modernity.
Místo, kde se každodennost stala rituálem a rituál přežil dál i bez víry.
Tady by Victor Turner mluvil o trvalém přechodovém stavu, kde člověk ztrácí identitu, ale žádnou novou už nezíská.
Marc Augé by řekl, že Zóna je vyprázdněný prostor, kde mizí paměť.
Zygmunt Bauman by dodal, že je to přirozený produkt tekuté modernity, kde vše, co bylo pevné, rozplývá se do přítomnosti.
A Tim Ingold by v tom viděl svět, který člověk neobývá jako jeho vlastník, ale jako součást prostředí, které ho formuje.
Já v tom vidím všechno tohle najednou.
Jen bez pojmů a přímo odtud.
Na severu Čech se modernita zastavila někde mezi uhlím, pivem a dávkami.
Na jejích troskách se vytvořil nový druh ekosystému.
Komunity, které drží pohromadě silou zvyku, kde jazyky přežití nahradily ideologie, kde probíhají rituály beze smyslu, které ale přesto udržují řád.
Antropoložka Anna Tsing by to nazvala životem v ruinách kapitalismu.
A já se v těch ruinách probouzím každý den.
Vidím, jak se ztrácí hranice mezi pozorovaným a pozorovatelem.
Jak se z výzkumu stává zpověď.
Z etnografie deník.
Z poznámek o druhých záznam o sobě samém.
Někdy mám pocit, že jediná opravdová věda, kterou bych chtěl dělat, je bádání nad skrytými významy každodennosti.
Ne v laboratoři, ale na chodbě paneláku, v hospodě, na lavičce u výměníku za školou.
Zajímá mě, jak lidé obývají prostor, který už dávno ztratil smysl, a přesto v něm denně vaří kávu, vedou rozhovory, sdílejí vtipy, zoufalství a bolest.
Jak se vytváří řád z rezignace.
Jak se z ticha stává jazyk.
Zkoumat, jak svět přetrvává dál, i když už se ho nikdo nesnaží zachránit.
Zóna není jen metafora, je to organismus.
Dýchá, i když jí nikdo nenaslouchá.
Přežívá v každém, kdo někdy poznal, jaké to je být mimo centrum, mimo zájem, mimo naději.
A právě tam, v tom šeru, kde se rozpadá význam, vzniká nový druh krásy.
Existenciální realismus.
Vše je bez příběhu, ale s rytmem.
Chci to popsat.
Ne proto, že věřím, že to změní svět, ale proto, že tomu chci rozumět.
Chci pochopit, jak se člověk stává součástí prostředí, které ho formuje, aniž by ho miloval.
Jak se žije mezi troskami, které se už dávno přestaly tvářit jako trosky.
Jak se udržet lidský, když už dávno neexistuje hranice, co to vlastně znamená.
Rád bych vědecky bádal nad skrytými významy každodennosti.
Popsat kulturní mikrosvět rozpadu modernity v terénu,
kde se hranice mezi pozorovaným a pozorovatelem rozpadá.
Jak se žije po konci světa, když svět prostě běží dál.
Napsat komentář