Jinoch:
Víš, Tchoři, já si někdy říkám, že to naše sídliště už není místo samo o sobě.
Dřív tu lidi znali jména sousedů, protože spolu makali ve stejný šichtě, v jedný fabrice, v jednom dole.
Ale teď se tu zdravěj jen psi. Ochcáváním a osráváním všeho, co ochcat a osrat jde, nebo i nejde.
Je to všude, víš jak…
Tchoř:
Jo, vole. Vím jak.
Augé by řekl, že se z toho stalo nemísto.
Prostor bez vztahů, co ztratil vlastní paměť.
Dá se tu jen parkovat, projít, přežít nebo všechno pochcat.
Jinoch:
Jo, to sedí.
Dřív tu lidi na lavičkách vedli rozhovory.
Dneska ty lavičky každýmu jen překážej.
A když jdeš domů, máš pocit, že tě někdo sleduje.
Tchoř:
To je kouzlo nemíst.
Všechno vypadá známě, ale nic ti tu nepatří.
Ani ten osranej trávník.
Jinoch:
Já tady vyrůstal. Každej kout měl jméno.
Tchoř:
Sídliště se stalo průchozí zónou.
Život se odpojil a zůstal jen provoz.
Je to jak čekárna mezi minulostí a tím, co už se nikdy nestane.
Život jde dál, i když svět skončil.
Jinoch:
A my tu sedíme v hospodě, co taky čeká.
Na lidi, na smysl, na to, aby se z nemísta stalo zas místo.
Tchoř:
Hele, Jinochu…
to s tím pocitem, že tě někdo sleduje…
Jak dlouho už vlastně nespíš?
Napsat komentář