SCÉNA: Autobusová zastávka Březový Vrch. Noc. Déšť střídá jemné mrholení. Zastávka je osvětlená jednou lampou, která vydává slabé oranžové světlo a reklamním panelem. Jinoch stojí u krajnice, kapucu na hlavě. Tchoř drží žlutou igelitku.
Tchoř
(sedá si, trochu funí)
Víš, Jinochu… já vždycky když o něčem přemýšlím, tak to zavání průserem nebo nějakou pochybnou spiritualitou.
Jinoch
To je v zásadě totéž.
Tchoř
Jo. Ale tentokrát… jsem přemejšlel o ascendenci.
Jinoch
(přitáhne si kapuci blíž k očím)
O čemže?
Tchoř
Ascendence. Ta věc, co dělají lidi, když už nevědí kudy kam. Že prej jako povýšíš na nějakou vyšší úroveň bytí. Jako když se víno zcela přirozeně a nevyhnutelně povýší na ocet a nikdo to už nechce pít.
Jinoch
To není ascendence, to je život. Všichni prostě zkvasíme. Žádná vyšší úroveň duchovního bytí v tom není. Ocet je vlastně ascendence naruby. Prostě přestaneš bejt společenskej a přijatelnej. Vysereš se na etiketu, tvary skleniček i na ty lidi, co říkaj, že v tobě cítí tóny višní, tabáku, rozmočený knihy a mokrýho psa po dešti.
Tchoř
(nakloní se dopředu, oči mu zvláštně svítí)
No právě! To je přesně ono! Ocet je čistší než víno. Víno je pokrytecká sračka, co se tváří jako noblesa. A navíc podléhá očekávání. Ocet ne. Ocet je kyselej a poctivej.
Jinoch
Takže zkysnout znamená ascendovat, jo? Člověk opouští stíny jeskyně a stoupá k pravdě, jo? Škoda že Platón neviděl tohle sídliště. Tady je „výstup k idejím“ cesta mezi rezavým zábradlím a prasklým horkovodem. Jestli je něco produkt tohohle světa, tak právě ocet. A myslím, že Nietzscheho vzestup člověka k sobě znamená, že už nejsi produktem světa kolem a rozhodně nejsi ocet, vole.
(Oba zmlknou, protože noční nebe náhle rozřízne oranžový záblesk. Spalovací pochodeň z chemičky je vidět až sem. Ticho kolem nich ztěžkne.)
Tchoř
A co teda myslíš, že je ta ascendence?
Jinoch
Myslím, že to byl Kierkegaard asi. Takovej chlápek, co se bál vyjít ven mezi lidi, ale docela jim rozuměl. Ten říkal že člověk se nikdy neposouvá nahoru skrz světlo, ale skrz zoufalství. Takže žádná vyšší úroveň nepřijde zvenku, víš. Musíš k ní dojít v sobě.
Řekl bych to tak, že ascendence je stav, kdy se po deseti letech průserů, rozvodu, dluhů a všech těch sraček, ve kterejch tu žijem, už nebojíš otevřít dopisní schránku.
(Oba zase zmlknou a přemýšlí. Pak se Jinoch podívá na tchoře…)
Jinoch
Hele, nemělo to už jet?
Tchoř
Nó…sem přece autobus nejezdí, Jinochu.
Napsat komentář