SCÉNA: Březový Vrch. Noc. Mlha a déšť. Jinoch a Tchoř stojí na autobusové zastávce.
Tchoř
Hele, Jinochu, pamatuješ toho nahatýho týpka v jezírku u kina?
Jak tam seděl po koule ve sračkách, třískal si holou hlavu kopřivama a říkal, že to „dělá dobře krvi“?
Jinoch
Pamatuju. Jak bych na tohle mohl zapomenout?
Mezi kinem, co se jmenovalo po ruským městě, kde vyráběj konvice a samovary, a hospodou, co se jmenovala po bratrský spolupráci socialistických států, si tenhle týpek dával ozdravnou proceduru.
Nakonec tam stál po kolena ve vodě a mlátil se svazkem kopřiv přes péro. Na to se nedá úplně zapomenout.
Tchoř
No právě.
Chápeš, že v tý betonový estetice socialistických dobrých úmyslů, s barevnou mozaikou navrch, stojí nějakej týpek po koule v bahně a dělá si vlastní ajurvédu?
Já jsem si v tu chvíli vzpomněl na Charmse. Kolem šli lidi, nikdo ani nepřibrzdil. Jako kdyby k tomu jezírku prostě patřil nahatej chlap s kopřivama.
Jinoch
Jo, Charms!
Týpek seděl v bahně, třel si hlavu a péro kopřivama, kolem šla paní, upadla a umřela… a všechno je naprosto v pořádku.
Takovej ten svět, kde absurdita není výjimka, ale podmínka existence.
Tchoř (zamyslí se)
Občas si říkám… kde je vlastně nějaká hranice?
Kolik takovejch scén může člověk vidět, aniž by ho to poznamenalo? Protože jestli jsem já v pohodě po tomhle, tak Charms musel bejt taky jen pozorovatel. Třeba jenom popisoval, co vidí.
Jinoch
To není otázka množství. To je otázka konstrukce.
Některý lidi maj v hlavě takovej vnitřní tlumič. Když se stane absurdita, tak jim to prostě projede skrz systém a nezadrhne se to nikde po cestě.
Tchoř
Takže odolnost?
Jinoch
Ne. Odolnost je něco, co buduješ.
Tohle je spíš… tvar. Jak seš vyrobenej. Někdo má v sobě hliník, ten se ohýbá se a drží tvar. Někdo je z porcelánu a praskne hned. A někdo je prostě z gumy.
Tchoř
A my jsme co?
Jinoch
My jsme ty, co vyrůstali mezi tím jezírkem, hospodou a panelákem.
My jsme z gumovýho plechu. Materiál vyrobenej z čistýho chaosu. Nesmysl, co drží.
Tchoř
To zní jako Charms.
Jinoch
A taky to je Charms. Absurdno je základní stav světa. Zbytek je jen kosmetika.
Tchoř
Takže… když toho vidíš hodně, tak tě to poznamená?
Jinoch
Jasně že jo. Viděli jsme týpka mlátit se kopřivama přes péro a řekli jsme si: „Aha, tak dneska tohle.“ A pak jsme šli dál. A není to lhostejnost.
To je adaptace.
Tchoř
Takže absurdita člověka formuje tak, že…?
Jinoch
…že ti vezme iluze, ale nechá ti humor. A to je fér.
(Ticho. Opravdu ticho. Jen kapky. Pod nimi prázdná silnice.)
Z mlhy na protějším chodníku se vynoří tmavá silueta. Jde pomalu. Úplně klidně. Postava sestoupí z obrubníku, přejde přes prázdnou silnici a za sebou táhne rozflákanej sušák na prádlo… Nezrychlí, nepodívá se na ně, nevnímá je. Jinoch a Tchoř jen stojí. Ani nedýchají.
Napsat komentář