„Hele,“ říká Tchoř a kouká z okna, „sněží. To je poezie. Ticho. Bílo. Jak u Lady.“
Jinoch si odfrkne. „To je prostě zasraná zmrzlá voda. Nic víc. Akorát to klouže a člověk má mokrý boty.“
„Ty v tom nic nevidíš,“ zasní se Tchoř. „Děti, saně, chalupy, kouř z komínů, krajina jak z obrázku…“
„Vidím,“ přeruší ho Jinoch. „Vidím ideální plátno na chcaní. Krásně se do toho kreslí. Teplo proti chladu. Existenciální dialog.“
Tchoř se pohorší. „Ty jsi hroznej cynik.“
„Ne,“ zavrtí Jinoch hlavou. „Já jsem praktik. Sníh je jedinej přírodní materiál, kterej ti dovolí podepsat se chcaním a ještě to chvíli drží tvar.“
„A co Lada?“ zkusí to Tchoř naposled. „Česká zima, idyla, tradice…“
Jinoch se ušklíbne. „Pochcal bych i Ladu. Ne z nenávisti. Jen abych tu idylu trochu rozmrazil.“
Chvíli je ticho. Sníh padá.
„Víš co,“ řekne nakonec Tchoř tiše, „možná i to je nějaká poezie.“
„Ne,“ odpoví Jinoch. „To je jen pára nad pochcanym sněhem. Ale klidně si to zarámuj.
Napsat komentář