bar po půlnoci…
Tchoř:
Hele, poslouchám Nuovo Testamento.
A říkám si… ty vole, tohle je totální esence osmdesátek.
Heat, Heartbeat, Picture Perfect – kdyby tohle jelo v roce 1985, tak to dneska známe všichni z rádia.
Jinoch:
Protože by to přesně zapadlo. Ne jako retro, ale jako norma.
Tchoř:
No právě. A není to žádná parodie. To není „haha osmdesátky“.
To je… vážný. Až podezřele vážný.
Jinoch:
Proto to funguje.
Italo disco nebylo vtipný ani ironický. Bylo upřímně přehnaný.
Touha, láska, noc, světla, diskotéka, syntetika. Všechno naplno.
Tchoř:
Takže žádnej revival?
Jinoch:
Ne. Revival je, když víš, že se díváš zpátky.
Tohle je, jako kdyby se ta hudba nikdy nepřestala vyrábět a jenom nám ji někdo schoval.
Tchoř:
A proč zrovna Italo? Proč to zní jinak než Němci nebo Británie?
Jinoch:
Protože Italo disco nebylo o postoji.
Nebylo politický. Nebylo rebelský.
Bylo o emocích bez studu.
Italové se nestyděli za melodii. Za refrén. Za krásu. Za lásku.
Tchoř:
Takže žádný „my víme, že je to kýč“?
Jinoch:
Právě že ne.
Italo říkalo: „Je to kýč? Možná. A co jako?“
A tím to vyhrálo.
Tchoř:
To je vlastně hrozně nepostmoderní.
Jinoch:
Přesně.
A proto to dneska působí tak silně.
V době, kdy se všechno musí ironizovat,
přijde hudba, která to myslí smrtelně vážně.
Tchoř:
Takže kdyby to vyšlo tehdy…
Jinoch:
…hrálo by se to mezi reklamou na prací prášek a nočním programem v televizi.
A dneska bys to znal, aniž bys věděl odkud.
Tchoř:
Ty vole. Takže to není nostalgie.
Jinoch:
Ne.
Je to alternativní minulost, která se opozdila o čtyřicet let.
Tchoř:
Víš, co je na tom nejhorší?
Jinoch:
Že přesto jak je to skvělý, bys jim nejradši šlápnul na ksicht? Že to funguje tak dobře v naprosto špatnym čase?
Tchoř
Jo. Je to fakt hrozný, co?
Napsat komentář