Jinoch sedí na schodech před panelákem a kouká na týpka, co hledá poklad v popelnici.
Tchoř přijde, sedne si vedle něj. Taky kouká.
Jinoch:
„Hele… pamatuješ akademiky?“
Tchoř:
„Jo.“
Jinoch:
„Takový ty, co psali o lidech.“
Tchoř:
„Jo. Psali.“
Jinoch:
„Kam se poděli?“
Tchoř se zamyslí.
Tchoř:
„Zalezli.“
Jinoch:
„Kam?“
Tchoř:
„K sobě.“
Chvíli je ticho. Týpek u popelnic zjišťuje, že v tom žlutém pytli je obsah kočičího záchodu.
Jinoch:
„A co tam dělají?“
Jinoch se ušklíbne.
Jinoch:
„Citujou si navzájem články.“
Tchoř:
„Jo.“
Jinoch:
„Čtou si navzájem články, který nikdo jinej nečte.“
Tchoř:
„Jo.“
Jinoch:
„A pak si je navzájem recenzujou.“
Tchoř:
„Jo.“
Jinoch:
„A dávaj si bacha, co kde řeknou. Třeba o Ježíšovi.“
Tchoř:
„Hlavně o Ježíšovi.“
Jinoch:
„Protože kdyby řekli něco blbě…“
Tchoř:
„…tak by je v recenzním řízení ukřižovali.“
Jinoch:
„Symbolicky, samozřejmě.“
Tchoř:
„Ne. Kariérně.“
Zas je chvíli ticho. Týpek u popelnic našel pantofle. Zánovní.
Jinoch:
„Víš, co je na tom nejvíc akademický?“
Tchoř:
„Že se tomu říká svoboda bádání.“
Jinoch:
„A ve skutečnosti je to klec.“
Tchoř:
„Jo. Ale třeba s grantem.“
Oba sebou trochu znepokojeně cuknou, protože si týpek u popelnic začne zouvat boty.
Jinoch:
„Navíc mluví takovým tím jazykem…“
Tchoř:
„Jazykem, kterej má hlavně zabránit tomu, aby jim někdo rozuměl.“
Jinoch:
„A když někdo řekne něco normálního?“
Tchoř:
„Tak ho označej za publicistu.“
Chvíli jen sedí. Týpkovi jsou pantofle malé, přesto je schová do své tašky.
Jinoch:
„Takže akademici nezmizeli.“
Tchoř:
„Ne.“
Jinoch:
„Jen se stali neškodnejma.“
Tchoř:
„Jo.“
Týpek se nahne do otevřené popelnice, předkloní se víc a najednou v ní zmizí.
Napsat komentář