Je pozdě odpoledne.
Jinoch a Tchoř sedí v kuchyni. Venku prší. Dívají se ven.
Nikam nespěchají.
Jinoch: Hele.
Tchoř: Co?
Jinoch: Proč lidi věří, že bude líp?
Tchoř: (chvíli kouká ven) Protože alternativa je nesnesitelná.
Jinoch: Jaká alternativa?
Tchoř: Že nebude.
(Ticho. Déšť.)
Jinoch: Ale nebude.
Tchoř: To nevíš.
Jinoch: Vím.
Tchoř: Odkud?
Jinoch: Bylo líp?
Tchoř: (pauza) Záleží na metrice.
Jinoch: Na čem?
Tchoř: Co považuješ za líp. HDP, střední délka života, dostupnost antibiotik…
Jinoch: Hele. Byl táta šťastnější než děda?
Tchoř: To jsou nekvantifikovatelné…
Jinoch: Byl nebo nebyl?
Tchoř: (ticho) Nevím.
Jinoch: Já taky ne. Ale vypadali stejně. Stejnej výraz. Stejný ruce. Stejný unavený oči v neděli večer.
(Déšť zesílí.)
Tchoř: Naděje plní psychologickou funkci. Bez ní…
Jinoch: Bez ní co?
Tchoř: Bez ní se člověk nezvedne ráno z postele.
Jinoch: Já vstávám každej den a naději nemám žádnou.
Tchoř: Vstáváš proto, že nevstát je horší.
Jinoch: To je přesně to, co říkám.
Tchoř: Co říkáš?
Jinoch: Že naděje s tím nemá nic společnýho. Lidi vstávají, protože musí. A pak si řeknou, že vstali kvůli naději, aby to mělo nějakej smysl. Ale naděje přišla až potom.
(Tchoř se zamyslí. Tohle nečekal.)
Tchoř: To je… zajímavá inverze kauzality.
Jinoch: To není inverze ničeho. To je jen to, co vidím.
Tchoř: Takže naděje podle tebe není motor. Je to…
Jinoch: Vysvětlení. Zpětně.
Tchoř: Racionalizace pohybu, který by nastal tak jako tak.
Jinoch: Jo. Přesně. Člověk se zvedne, jde, a pak si řekne — hele, šel jsem, protože věřím, že jednou bude jinak. Ale on šel, protože co jinýho.
(Ticho. Oba koukají ven.)
Tchoř: A co s tím?
Jinoch: S čím?
Tchoř: S tím, že naděje je iluze.
Jinoch: (pokrčí rameny) Nic. Jen ji nemám rád.
Tchoř: Proč?
Jinoch: Protože lidi, co maj naději, jsou otravný. Furt ti říkaj, že to vyjde. Že se to změní. Že stačí věřit. A ty koukáš na tu stejnou ulici, stejnej dům, stejný okno a říkáš si, co oni vlastně vidí?
Tchoř: Možná vidí totéž. Jen to pojmenovávají jinak.
Jinoch: (otočí se na Tchoře) A to stačí? Jinak to pojmenovat?
Tchoř: Někdy ano.
Jinoch: To je smutný.
Tchoř: Nebo praktický.
(Ticho.)
Jinoch: Víš, co je nejhorší na naději?
Tchoř: Co?
Jinoch: Že když ji máš a nevyjde to, tak tě to zlomí. A když ji nemáš, tak tě to taky zlomí. Jen jinač.
Tchoř: Takže z toho není úniku.
Jinoch: Není.
(Déšť trochu polevuje. Jinoch si zapálí.)
Tchoř: A přesto tady stojíš.
Jinoch: A přesto tady stojím.
Tchoř: To by někdo mohl považovat za naději.
Jinoch: (zamračí se) Hele. Nezačínej zase.
Napsat komentář