Jinoch sedí v křesle. Televize běží, ale zvuk je vypnutý.
Tchoř vejde, v ruce papíry. Výraz tchoře, který něco dokončil.
Tchoř: Mám něco pro tebe.
Jinoch: (kouká na televizi) Pivo je v lednici.
Tchoř: Ne. Napsal jsem článek.
Jinoch: Jo?
Tchoř: O tobě.
(Ticho. Jinoch pomalu otočí hlavu.)
Jinoch: Cože?
Tchoř: Odborný článek. Chtěl bych ti ho přečíst.
Jinoch: Ty jsi napsal odbornej článek o mně?
Tchoř: O typu, který reprezentuješ. Ty jsi případ. Ilustrativní.
Jinoch: Cože?
Tchoř: Příklad. Konkrétní příklad obecného jevu.
Jinoch: Já jsem jev?
Tchoř: V jistém smyslu ano.
(Jinoch se zadívá na Tchoře. Pak na papíry. Pak zpátky na Tchoře.)
Jinoch: Čti.
Tchoř: (odkašlá, narovná papíry) Název: „Adaptivní rezistence jako životní strategie marginalizovaného subjektu v podmínkách periferní urbánní lokality.“
Jinoch: …to jsem já?
Tchoř: Čtu dál. „Abstrakt: Předložená studie analyzuje specifický typ sociálního aktéra, jehož životní strategie je charakterizována vědomým odmítáním dominantních normativních rámců úspěchu při současném zachování plné funkční kapacity v každodenním provozu lokality.“
Jinoch: Přeložit.
Tchoř: Že nejsi línej. Jen odmítáš hrát hru.
Jinoch: To ses musel učit, abys to takhle řek?
Tchoř: (čte dál) „Zkoumaný subjekt vykazuje vysokou míru situační inteligence, schopnost rychlé kontextuální analýzy a rozvinuté mechanismy ochrany vlastní integrity před institucionálními tlaky.“
Jinoch: To zní dobře.
Tchoř: Je to myšleno pozitivně.
Jinoch: Čti dál.
Tchoř: „Zároveň subjekt konzistentně odmítá převést tyto kapacity do forem, které by byly uznány dominantní kulturou jako produktivní nebo hodnotné.“
(Pauza.)
Jinoch: Takže jsem chytrej, ale k ničemu.
Tchoř: To tam není napsaný.
Jinoch: Ale myslíš si to.
Tchoř: Píšu, co pozoruji. Ne co si myslím.
Jinoch: A co pozorujete, pane docente?
Tchoř: (čte) „Subjekt disponuje rozvinutým systémem hodnot, který explicitně odmítá měřitelnost, výkon a akumulaci jako legitimní životní cíle. Tento hodnotový systém není důsledkem selhání socializace, ale vědomou — byť artikulačně neformalizovanou — filozofickou pozicí.“
(Ticho.)
Jinoch: Počkej.
Tchoř: Co?
Jinoch: Ty říkáš, že mám nějakou filozofii.
Tchoř: Říkám, že tvoje postoje mají vnitřní konzistenci, která odpovídá filozofické pozici.
Jinoch: Ale já žádnou filozofii nemám.
Tchoř: Vím. Proto je to zajímavé.
(Jinoch se zamyslí. Tohle ho trochu zasáhlo, ale nedá to najevo.)
Jinoch: Čti dál.
Tchoř: „Zvláště pozoruhodná je schopnost subjektu formulovat komplexní sociální kritiku prostřednictvím každodenního jazyka, konkrétní zkušenosti a tělesné metafory, čímž dosahuje analytické přesnosti srovnatelné s akademickým diskurzem — bez jeho pojmového aparátu i jeho slepých míst.“
(Dlouhé ticho.)
Jinoch: To znamená, že mluvím o stejnejch věcech jako ty. Jen normálně.
Tchoř: Přibližně.
Jinoch: A to je téma článku?
Tchoř: Částečně.
Jinoch: A kde to chceš publikovat?
Tchoř: To ještě nevím. Možná Journal of Urban Marginality Studies.
Jinoch: A dostanou to lidi jako já číst?
Tchoř: (pauza) Pravděpodobně ne.
Jinoch: Takže ty napíšeš o mně, pro lidi, který mě nikdy nepotkaj, v jazyce, kterýmu nerozumím, aby pochopili, jak já vidím svět.
Tchoř: Zjednodušeně ano.
(Jinoch se zadívá do stropu.)
Jinoch: A co já z toho mám?
Tchoř: Vědomí, že tvoje zkušenost má analytickou hodnotu.
Jinoch: To mi nezaplatí nájem.
Tchoř: Ne.
Jinoch: Ani pivo.
Tchoř: Ne.
(Ticho.)
Jinoch: Víš co mi vadí nejvíc?
Tchoř: Co?
Jinoch: Že to docela sedí. Každý slovo. Jen já bych to nikdy takhle neřek.
Tchoř: Proto jsem to napsal já.
Jinoch: A až to vydáš, budeš mít titul? Nebo grant? Nebo pozvání na konferenci?
Tchoř: Možná.
Jinoch: A já budu sedět tady.
Tchoř: Ano.
(Velmi dlouhé ticho.)
Jinoch: Dej mi ty papíry.
Tchoř: Proč?
Jinoch: Chci si to přečíst sám.
(Tchoř váhá. Pak podá Jinochovi papíry.)
(Jinoch vezme článek, podívá se na první stránku. Pak ho složí a položí na stůl vedle sebe a dál kouká na ztišenou televizi.)
Jinoch: Příště se zeptej.
Tchoř: Na co?
Jinoch: Než o někom napíšeš, zeptej se ho.
Tchoř: Ale ty bys řekl ne.
Jinoch: Jo. Ale zeptat by ses měl.
Napsat komentář