O nízké porodnosti se mluví, jako by šlo o nějakou záhadu pozdní civilizace. Čím to jen bude? Kde se stala chyba? Co se to s těmi lidmi stalo? Proč jsou tak sobečtí, tak pohodlní, tak zahledění do sebe? Proč místo dětí chtějí dobré kafe, festivaly, psa a víkend v Krkonoších?
Jenže tohle je přesně ten typ debaty, který předstírá, že problém je v lidské morálce, a ne v tom, že žijeme v systému, který by měl být podle všeho rád, že se do něj ještě vůbec někdo obtěžuje vstávat do práce.
Proč se nerodí děti? Protože nechceme přivádět nové zaměstnance do tohohle rozpadlého startupu.
Do firmy, která nemá vizi, nemá stabilitu, nemá důvěru, nemá plán, ale zato má spoustu řečí o hodnotách, odolnosti a odpovědnosti jednotlivce. Do podniku, kde se neustále mluví o budoucnosti, ale všechno je zařízené tak, že tvá budoucnost je jen doživotní splátkový kalendář.
Začněme třeba u bydlení, protože tam je ten cynismus dokonale čistý.
Společnost ti jednou větou řekne, že rodina je základ státu, a druhou ti vysvětlí, že na normální byt nedosáhneš, protože jsi měl být zřejmě už v devíti letech finančně gramotný developer s investičním bytem po babičce. Máš si založit rodinu, rodit děti, být zodpovědný, vytvářet stabilní domov a přispívat k reprodukci společnosti. Krásné. Jenže pak se podíváš na ceny bytů, na hypotéky, na nájmy a pochopíš, že tenhle systém považuje rodinný život za velmi luxusní koníček pro lidi, kteří už mají něco zděděno, přihráno nebo vyženěno z trhu v ten pravý čas.
Máš mít dítě. Ale kde přesně? V pronájmu, kde ti majitel může za rok sdělit, že končí, protože to dá radši „slušnému páru bez dětí“? V bytě 2+kk, kde se sotva otočíš bez toho, aby ses srazil s košem na prádlo? V developerské novostavbě, jejíž cena působí, jako by součástí bytu byl i kus švýcarských Alp a osobní požehnání centrální banky? Nebo snad v podnájmu, kde je všechno dočasné, vratké a podmíněné náladou cizího člověka, který ti pronajímá možnost dočasně existovat mezi jeho investičními ambicemi?
Tady nejde o to, že by lidi nechtěli děti. Tady jde o to, že domov byl přeceněn na investiční aktivum a společnost se pak strašně diví, že se do investičního aktiva blbě rodí potomstvo.
A pak práce.
To je další nádherný kus celé té frašky. Systém ti říká buď stabilní, odpovědný, plánuj dopředu, založ rodinu, přemýšlej dlouhodobě. Jenže zároveň tě drží v pracovním režimu, který je postavený na nejistotě, přetížení, vyhoření a permanentní zaměnitelnosti. Máš mít děti v době, kdy nevíš, jestli za rok budeš na stejné pozici, za stejné peníze, ve stejné firmě a jestli tě mezitím nesežere nějaká restrukturalizace, outsourcing, automatizace nebo prostý fakt, že vedení se rozhodlo optimalizovat zrovna tebe.
Člověk má být odpovědný rodič, ale zároveň má fungovat jako flexibilní pracovní jednotka, která je kdykoli připravena přizpůsobit se, přesedlat, přeškolit se, zvýšit výkon, přihodit si kompetence a ideálně ještě poděkovat, že se může účastnit firemní kultury. Máš mít dítě a zároveň být stoprocentně k dispozici systému, který tě odmění stresem, únavou a prezentací o tom, jak moc si váží lidského kapitálu.
Tohle není prostředí pro rodinu. To je prostředí pro vyčerpávající improvizaci, která se tváří jako životní strategie.
A do toho všeho se přidává ještě jedna specialita, a to sice tlak na perfektní rodičovství.
Nestačí mít dítě. Musíš ho mít správně. Musíš být emočně dostupný, finančně připravený, časově flexibilní, psychicky stabilní, vztahově zralý, vývojově senzitivní, výživově informovaný a ideálně i jemně terapeutický. Nemáš být rodič, ale multimodální podpůrná platforma s prvky pedagogiky, psychologie, logistiky, zdravé výživy a krizového managementu.
Dřív se děti rodily do bídy, chaosu a improvizace, to je pravda. Jenže dnešní bída a chaos mají jednu novou vlastnost. Jsou doprovázené obrovským normativním tlakem, že to musíš zvládnout krásně, vědomě a bez traumatu. Takže člověk nemá jen málo peněz, málo času a málo jistoty. Ještě má navíc pocit, že když už by to udělal, musí to udělat bezchybně. Což je skvělý způsob, jak paralyzovat před rodičovstvím úplně všechny kromě psychopatů a dědiců činžáku.
A pak se všichni diví, že lidé váhají, zda se stát rodiči. No jasně že váhají. Váhají, protože bydlení je drahé. Váhají, protože práce je nejistá. Váhají, protože budoucnost nevypadá jako něco, co by stálo za nalodění další lidské bytosti. Váhají, protože společnost chce děti, ale nechce nést náklady na to, aby jejich příchod nebyl existenční hazard.
A úplně nejvtipnější je, jak ten samý systém, který všechno tohle vyrábí, pak začne mentorovat. Začne moralizovat o individualismu, egoismu, konzumu, zhýčkanosti. Jako by se lidi nerozhodovali v konkrétním světě, ale v nějaké sterilní ideologické laboratoři morálních hodnot. Jako by problém byl v tom, že si dnešní třicátník radši koupí cappuccino, než aby zplodil dědice civilizace.
Ne, problém není v tom cappuccinu. Problém je v tom, že současný svět pořád mluví o rodině jako o hodnotě, ale organizuje ekonomiku, bydlení i práci tak, jako by rodina byla provozní chyba.
Společnost chce děti, ale chce je bez nákladů. Chce rodiny, ale nemá bytovou politiku. Chce stabilitu, ale bez stabilní práce. Chce budoucnost, ale bez důvěry v budoucnost. Chce reprodukci, ale z prostředí udělala soustavný stresový test.
Takže proč se nerodí děti?
Protože i ten poslední idiot už tuší, že není úplně v pohodě přivádět nové zaměstnance do systému, který jim sotva umí nabídnout víc než drahý nájem, nejistou práci, přetlak nároků a státní kázání o odpovědnosti. Nízká porodnost není jen demografický problém. Je to prostý audit důvěry ve svět.
Napsat komentář