Deklarovaná komplexita a citlivost romistiky končí nápadně často tam, kde by měla začít mluvit o vnitřní moci, pohrdání, nečistotě a normativním násilí.
Jestli má romistika nějaký zásadní problém, pak to není nedostatek empatie. Empatie má dost. Morálního rozhořčení taky. Jazykové opatrnosti ještě víc. Romistika si až příliš dobře zvykla na svá oblíbená témata a tím si zároveň zvykla i na svůj vlastní obraz Romů.
Když se člověk podívá na to, co romistika ráda dělá, je to vlastně docela úhledné. Integrace, sociální vyloučení, diskriminace, vzdělávání, reprezentace, identita, paměť, holokaust, mediální obraz, participace. Všechno správně. Všechno obhajitelné. Všechno slušné. Všechno vhodné do grantové žádosti, konferenčního panelu i univerzitního semináře. Romové jsou v tomto uspořádání především ti, kterým se něco děje. Jsou vytlačováni, vylučováni, diskriminováni, neviděni, špatně reprezentováni, zraňováni dějinami i přítomností. A to je samozřejmě pravda.
Jenže když se z nějaké skupiny stane především nositel utrpení, marginalizace a nároku na uznání, vznikne velmi čitelný, velmi použitelný a zároveň dost omezený obraz.
Romistika tak už dlouho nevyrábí jen poznání o Romech. Vyrábí i to, co má být považováno za legitimní romské téma. A to je rozdíl, který stojí za pozornost. Jakmile se totiž nějaký obor usadí v několika morálně silných okruzích, začne si v nich budovat pohodlí. Naučí se v nich mluvit plynule. Vytvoří si v nich autority, literaturu, konferenční provoz, opatrný jazyk, citlivou terminologii a bezpečné rituály souhlasu. A všechno, co ten rámec narušuje, začne působit trochu nevhodně, trochu nepříjemně, trochu podezřele. Ne proto, že by to nebylo skutečné. Právě naopak. Právě proto, že je to skutečné až moc.
Romistika tak po léta mnohem ochotněji mluvila o tom, co většina dělá Romům, než o tom, co se děje uvnitř romských světů samotných. Mnohem raději sledovala pohled majority na Romy než pohled Romů na sebe navzájem. Mnohem jistěji se pohybovala v rasismu, segregaci a exkluzi než ve vnitřních hierarchiích, pohrdání, rituální čistotě, patriarchátu, sexuální normativitě nebo rodovém násilí. Jako by se obor sice směl zabývat tím, jak jsou Romové zraňováni zvenčí, ale jakmile by měl stejně tvrdě popsat jejich vlastní mechanismy oddělování, studu a moci, najednou se mu do toho nějak nechce.
A právě to je na tom nejvíc zajímavé. Ne proto, že by tato témata neexistovala vůbec. Existují. Sem tam se objeví práce o sexualitě, sem tam něco o rituální čistotě, sem tam studie o rodině nebo genderu. Ale právě ta okrajovost je podstatná. Nejsou to témata, na nichž by obor stál. Nejsou to témata, která by určovala jeho jádro. Nejsou to témata, přes která by romistika sama sebe nejraději chápala. A to o ní říká víc než všechny její deklarace o komplexitě a citlivosti.
Protože když obor soustavně staví do středu exkluzi, reprezentaci a uznání, ale drží na okraji vnitřní pohrdání mezi skupinami, rituální nečistotu, disciplinaci ženských rolí, nepřijetí homosexuality, tvrdé hranice mezi „našimi“ a „těmi druhými“, konzervativní představy o rodině, moci a hanbě, pak nevytváří neutrální mapu skutečnosti. Vytváří výběr. A ten výběr není nevinný. Je to výběr, který chrání určitý obraz Romů před přílišnou sociální skutečností.
Romistika se tváří jako obor, který bojuje proti esencializaci Romů, ale sama často produkuje její měkčí a uhlazenější verzi. Už ne hrubý stereotyp o „cikánech“, ale kultivovanější figuru Roma jako marginalizovaného subjektu, který má být viděn, slyšen, uznán, začleněn a reprezentován. Zní to nesrovnatelně lépe. Jenže pořád je to figura zvláštního zacházení. Pořád je to někdo, kdo je konstruován především jako problém uznání, ne jako plně rozporný sociální aktér. Pořád je to někdo, kolem koho se vytváří zvláštní jazyk, zvláštní agenda a zvláštní pole expertní péče.
A právě tady začíná být romistika až komicky čitelná. Jakmile jde o školu, diskriminaci nebo obraz v médiích, umí být rázná, přesná a hlasitá. Jakmile jde o otázku, kdo je uvnitř romských světů považován za čistého a kdo za nečistého, kdo je směšný, kdo je méněcenný, kdo je vytlačený uvnitř vlastní komunity, jak se hlídá ženské tělo, co se stane s homosexuálem, lesbou nebo trans člověkem, jaké jsou uvnitř světa Romů trestající představy o normálnosti, jak funguje vnitřní stud a pohrdání, najednou začne být obor nápadně opatrný. Najednou se jaksi víc našlapuje. Najednou je potřeba nuancí. Najednou se přidává kontext. Najednou se zdá, že věci nejsou tak jednoduché. Zvenku je struktura jasná a dovnitř už je potřeba chodit po špičkách.
Neprozrazuje právě tento výběr témat nejlépe, jaký obraz Romů je pro obor nejpřijatelnější? Nejsou Romové příliš často rámováni jako politicky a morálně čitelný objekt, tedy především jako subjekt nespravedlnosti, a méně už jako sociální svět plný vlastních rozporů? Nejsou bráni vážně spíše jako kolektiv, který je třeba uznat, reprezentovat a chránit, než jako prostředí, v němž se zároveň reprodukují vlastní normy, vlastní hierarchie, vlastní pohrdání a vlastní mechanismy vyvržení? A nevypovídá to nakonec i o samotném oboru to, že raději pracuje s Romy jako s důkazem selhání majority než jako s připomínkou, že žádná komunita není morálně čistá jen proto, že je utlačovaná?
Jakmile si obor zvykne na určitý soubor témat, nevyrábí jen poznání. Vyrábí i vlastní slepotu. Začne vědět, co je důležité, ale současně přestává vidět to, co je příliš špinavé, příliš komplikované nebo příliš politicky nevhodné na to, aby se z toho stalo centrum disciplíny. Přesně proto pak romistika umí dobře mluvit o marginalizaci, ale mnohem hůř o moci. Umí dobře mluvit o diskriminaci, ale méně o vnitřních režimech pohrdání. Umí dobře mluvit o identitě, ale méně o kapitálu, studu, sexualitě a sociálním násilí. Umí dobře popsat, jak jsou Romové rámováni zvenčí, ale mnohem méně ráda rozebírá, jak se rámují a třídí navzájem.
A tak se z romistiky občas stává disciplína se zvláštními morálními návyky. Na jednu stranu kritizuje vnější stereotypizaci. Na druhou stranu sama znovu a znovu potvrzuje obraz Roma jako specifické figury vyloučení, která se má vysvětlovat skrze bezpečné okruhy exkluze, reprezentace a uznání. Přitom přesně ta témata, která by tenhle obraz rozbila a udělala ho sociálně pravdivějším, nechává na vedlejší koleji. Není to úplné mlčení. Je to něco horšího. Je to okrajovost.
A z té okrajovosti pak vzniká intelektuální slušnost. Romistika se tváří, že pracuje s komplexitou, ale tu nejméně pohodlnou komplexitu drží mimo hlavní světlo. Jako by se obávala, že kdyby se do středu dostalo příliš mnoho témat o vnitřní nečistotě, patriarchátu, homofobii, pohrdání mezi skupinami nebo drsných vnitřních hranicích, poškodilo by to politickou a morální použitelnost celého rámce. A to je přesně ten moment, kdy se věda začne chovat trochu jako opatrný aparát vlastního sebeuchování.
Přesnější kritika romistiky tedy nezní, že by o těchto věcech nemluvila vůbec. Přesnější je říct, že o nich mluví málo, nerada a hlavně ne jako o tématech, která by měla stát ve středu jejího sebepochopení. Střed je pořád jinde. V exkluzi. V reprezentaci. V uznání. Ve vztahu majority k Romům. A právě tím si romistika znovu a znovu vytváří obraz Romů, který je sice lidskoprávně uhlazený a politicky dobře obhajitelný, ale sociálně omezený.
A to vede k docela prostému důsledku. Obor pak mnohem lépe popisuje, jak jsou Romové utlačováni zvenčí, než jak funguje moc, konflikt a normativní násilí uvnitř romských světů samotných. A to už není žádná drobná disproporce. To je strukturální omezení disciplíny. Omezení, které z ní nedělá méně slušný obor. Jen méně odvážný.
Napsat komentář