Boj o ústní vodu

Dneska jsem u Kauflandu v Chomutově klečel na parkovišti na všech čtyřech, držkou skoro u země a drátem šátral pod cizím autem.

Některá úterý mají prostě lepší rozpočet na šikanu.

Všechno začalo úplně obyčejně. Nákup. Taška. Parkoviště. Kaufland. Chomutov. Kulisy, ve kterých lidský život bude už asi navždy vypadat jako sociální dokument.

Z tašky mi vypadla ústní voda.

Ne nějak dramaticky. Žádný zpomalený záběr, žádná hudba Hanse Zimmera, žádný výkřik zoufalství. Prostě vypadla. Jenže místo toho, aby zůstala ležet u nohy jako slušně vychovaná ústní voda, zakutálela se pod cizí auto.

A ne pod normální auto.

Pod takovou tu obrovskou krávu, která se tváří jako osobní automobil, ale ve skutečnosti je to malý tank pro lidi, kteří potřebují malý tank. Auto, co nemá zrcátka, ale zrcadla jak v Bolshoi Theatre. Auto, které podle mě není ani tak na ježdění na nákup do Kauflandu jako spíš na najíždění do davů lidí.

Nejdřív jsem se jenom ohnul. To byla první chyba.

Po čtyřicítce už není pro chlapa ohnutí žádný nevinný pohyb. To není „podívám se“. To je sportovní výkon. Zvlášť když člověk pravidelně neběhá, nežije z tofu, zelené stravy a pocitu morální nadřazenosti z pojídání klíčků. Prostě se ohneš a okamžitě se ti navalí krev do ksichtu a záda ti oznámí, že o tomhle pohybu je musíš informovat předem a pokud možno písemně.

Ohnul jsem se.

A nic. Ta svině nebyla vidět.

V tu chvíli ve mně něco zařvalo. Pořád jsem ještě stál na parkovišti jako civilizovaný člověk mezi lidmi. Ale uvnitř mě se ozval hlas, který mi oznamoval, že tohle jedno z těch úterý.

Protože některá úterý jsou bonusová.

Člověk si myslí, že pondělí je největší hajzl, ale to je omyl. Pondělí aspoň přichází po neděli a celkem otevřeně. Pondělí ti prostě rozkope dveře a řekne „Jsem tu zas, jdu tě zničit.“ Úterý je zákeřnější. Úterý se tváří, že už by mohlo být líp, a pak ti hodí ústní vodu pod cizí obrněný transportér.

Nevím proč, ale jak jsem se nasral, tak jsem prostě klekl na všechny čtyři.

Tam se něco zlomilo.

Už to nebyla otázka pohodlí. Ani ceny. Ani hygieny. Byla to otázka principu. Klečel jsem na parkovišti u Kauflandu, dal držku k zemi, podíval se pod auto a byla tam.

Svině. Ležela přesně tam, kam jsem nedosáhl.

Ne tak daleko, aby člověk řekl „dobře, prohráli jsme“. Ne tak blízko, abych ji mohl vytáhnout rukou. Byla v té nejhorší možné vzdálenosti. Ve vzdálenosti, která je technicky blízko, ale lidsky totálně mimo. Asi jako můj důstojný život.

A to mě nasralo ještě víc. Protože ta voda byla moje. Já ji zaplatil. Já ji chtěl.

A ona nebude ležet pod cizím autem jen proto, že úterý dostalo kreativní nápad.

Tak jsem vstal. Tedy „vstal“ je silné slovo. Spíš jsem se zvedl způsobem, jakým se zvedá muž po čtyřicítce, když se pokusil o pohyb, který jeho tělo považuje za vyhlášení války. Došel jsem ke kufru svého auta a vytáhl drátěné ramínko.

Ano, vozím v autě drátěné ramínko.

Každý máme nějaký systém přežití. Někdo má v autě sportovní tašku, někdo přírodní proteinovou tyčinku, někdo sadu na leštění disků. Já mám drátěné ramínko. Protože svět je plný situací, které nejdou vyřešit důstojně, ale jdou vyřešit drátem.

Za chvíli jsem byl zpátky. Zase na všech čtyřech. Zase s držkou u země. Zase u cizího auta.

A tentokrát s drátem v ruce.

V tu chvíli mi samozřejmě došlo, jak to vypadá. Nějaký cigán klečí u cizího auta a šátrá drátem pod podvozkem. Kdyby mě někdo natočil, bylo by hotovo. Kontext by zemřel okamžitě. Pravda by neměla šanci. Do večera bych byl ve skupině „Chomutov aktuálně“ jako podezřelý muž, který manipuluje s vozidly u Kauflandu.

Lidi si samozřejmě mysleli svoje.

Že operuju katalyzátor. Že hledám kabel. Že kradu něco, o čem ani nevědí, k čemu to slouží, ale určitě to tam někde je a stojí to hodně peněz.

Jenže já jsem nekradl. Já jsem prováděl záchrannou akci v oblasti ústní hygieny.

Šátral jsem pod tou obrovskou krávou drátem a v hlavě mi jela přesně ta směs vzteku, studu a principu, která člověka drží při životě i v okamžicích, kdy by měl možná už jen mávnout rukou a koupit si novou ústní vodu.

Ale ne. Letos jsem bojovník. Žádný viking. Myslím skutečného každodenního bojovníka. Člověka, který už nemá náladu nechávat věci ležet tam, kam mu spadly.

Ani ústní vodu. Ani důstojnost. Ani vlastní nervy.

Byla to malá věc, jasně. Ústní voda za pár korun. Už ale nešlo o ústní vodu. Šlo o ten zasranej princip. O další malou situaci, kdy má člověk spolknout vztek, zatvářit se rozumně a odejít s tím, že se přece nic nestalo. Jenže stalo. Moje věc ležela pod cizím autem a já ji chtěl zpátky. Vesmír si řekne „Tuhle láhev mu hodím pod auto.“ A já mu odpovím „Nasrat. Mám ramínko.“

A tak jsem šťoural. Pomalu. Nedůstojně. Soustředěně.

Drát se ohýbal, ústní voda se posouvala, já funěl s držkou u asfaltu a cítil, že vcházím do pozdní fáze osobního rozkladu.

Nakonec jsem ji dostal ven.

Zvedl jsem ji ze země a cítil vítězství naprosto neúměrné ceně toho výrobku. Přesně ten směšný druh vítězství, který ale člověk potřebuje, protože jinak by ho ten den sežral.

A jestli si někdo kolem myslel, že to vypadá divně? No jasně, že to vypadalo divně.

Cigán na čtyřech šátrá drátem pod cizím autem. Vypadalo by to i divněji, kdyby to nebylo v Chomutově u Kauflandu.