Jinoch a Tchoř nad článkem o strategickém plánování
Chvíli bylo ticho.
Ne takové to příjemné ticho, kdy se člověk dívá z okna a předstírá, že přemýšlí o životě, zatímco jen čeká, až se mu dovaří voda na kafe. Tohle bylo ticho po přečtení akademického článku. Specifický druh ticha, ve kterém se potkává únava, podráždění a drobná naděje, že někdo konečně pojmenoval něco, co člověk už dávno ví, ale neuměl to říct tak, aby to vypadalo jako věda.
Jinoch seděl u stolu, před sebou vytištěný článek, tužku položenou napříč přes stránku a výraz člověka, který právě narazil na vlastní zkušenost přeloženou do angličtiny.
Tchoř seděl naproti němu. Článek měl podtrhaný, poznámky po stranách a v obličeji ten nebezpečný druh radosti, který mívají tchoři, když najdou teoretický rámec pro bordel.
„No,“ řekl po chvíli Jinoch.
Tchoř zvedl hlavu.
„No?“
„Dva roky jsem plánoval v obci o patnácti stech lidech.“
„Ano.“
„Dva roky,“ zopakoval Jinoch. „Sociální služby prevence. Zázemí pro ty služby. Projekt za pětadvacet milionů. Investice, která měla dát těm službám normální místo, kde můžou fungovat. Žádný tajný tábor, žádná brána do pekla, žádná invaze. Prostě služby. Lidi. Místnosti. Práce.“
„Ano.“
„A víš, na čem to zkapalo?“
„Na neformálních institucích,“ řekl Tchoř až nebezpečně spokojeně.
Jinoch se na něj podíval.
„Na Frantovi.“
„Franta může být nositelem neformální instituce.“
„Franta byl nositelem podpisových archů.“
„To také.“
„Franta sebral podpisy na referendum, aby tam nic takového nevzniklo. Protože to je prý pro cigány. A protože se díky těm službám do města prý nastěhují stovky cigánů ze Slovenska.“
Tchoř ztichl.
„A bylo vymalováno,“ pokračoval Jinoch. „Dva roky práce, plánování, vysvětlování, schůzek, jednání, mapování potřeb, příprav a najednou z toho nebyl projekt sociálních služeb. Najednou z toho byla brána, kterou do města přitáhne cizí kmen. Hysterie. Šeptanda. Strach. Staré křivdy začaly lézt ven jak plíseň ze zdi. A já nakonec stál v kulturáku před pěti sty nasranými lidmi, kteří na mě řvali.“
„Veřejné projednání,“ řekl Tchoř tiše.
„Jo. Veřejné projednání. Tak se tomu říkalo. Ve skutečnosti to byl rituální soud. Na pódiu ty, pod pódiem dav a někde mezi tím umírá představa, že když lidem něco rozumně vysvětlíš, tak se uklidní.“
Tchoř položil ruku na článek.
„Tohle je velmi tvrdý příklad.“
„To není příklad. To se stalo.“
„Já vím.“
„A pak proběhlo referendum. Jeden ze zastupitelů to politicky využil. Starostku to stálo flek. A ten člověk je dneska starostou už třetí volební období. S heslem „hlavně žádné změny.“
Tchoř pomalu přikývl.
„Takže odpor ke strategické změně se proměnil v politický kapitál.“
„Ne. Strach se proměnil ve starostu.“
Tchoř si to chtěl zapsat, ale Jinoch ho zarazil pohledem.
„Jo. Tohle si klidně napiš. To je přesný.“
Tchoř si to napsal.
„Ale právě proto je ten článek důležitý,“ řekl po chvíli. „Autoři říkají, že strategické plánování není jen formální proces. Nestačí vyrobit dokument, analýzu, cíle a indikátory. Musíš rozumět neformálním institucím. Vztahům, důvěře, lokálním pravidlům, zvyklostem, místním představám, strachu, paměti, způsobům komunikace…“
Jinoch se hořce pousmál.
„Tak to jsme měli začít tím, že obejdeme hřbitov.“
„Prosím?“
„Protože tam ležela polovina odpovědí. V tom, kdo s kým nemluví, kdo koho zradil, kdo komu kdysi něco slíbil, kdo komu vyčetl dotaci, kdo komu nepřišel na pohřeb, kdo koho pomluvil, kdo je čí člověk, kdo se koho bojí, kdo má komu co za zlé a kdo si z celého města udělal rodinnou kroniku křivd.“
„To je právě ta neformální institucionální vrstva.“
„Tchoři, já ti rozumím. Jenže vy tomu říkáte neformální institucionální vrstva. Já tomu říkám obecní bahno.“
„Bahno může být analytická metafora.“
„Bahno je bahno. Když do něj vlezeš, nezajímá ho tvoje metodologie.“
Tchoř si upravil brýle.
„Ale článek přece neříká, že se to dá jednoduše vyřešit. Říká, že bez práce s těmito strukturami strategické plánování selhává. Navrhuje plánovací artefakty. Lokální leadership, komunitní platformu, komunitního koordinátora, externí revizní mechanismus, dialogickou komunitní integraci, imaginaci, holistickou analýzu a rozvoj založený na místních zdrojích.“
„Ano. A teď si to vezmeme po jednom.“
„Prosím.“
„Lokální leadership. Kdo byl lokální lídr? Starostka, která projekt podporovala? Skončila. Franta, který sebral podpisy? Vyhrál. Zastupitel, který to vytěžil politicky? Je starosta třetí období. Tak mi řekni, kdo je v téhle situaci ten leadership.“
Tchoř se nadechl.
„Leadership není automaticky pozitivní kategorie. Může mobilizovat rozvoj, ale může mobilizovat i odpor.“
„Výborně. Takže lokální leadership může být taky člověk, který z potřebné služby udělá cikánskou invazi.“
„Ano. Rasizovaná mobilizace může fungovat jako forma lokálního leadershipu.“
„To zní odporně přesně.“
„Bohužel.“
„Komunitní platforma,“ pokračoval Jinoch. „Co by udělala komunitní platforma? Pozvala by lidi ke stolu?“
„Ideálně ano.“
„A ti lidi by přišli už rozdělení. Jedni vystrašení, druzí opatrní, třetí zticha, čtvrtí připravení řvát. A někde mezi nimi by seděl Franta s archy, starostka s projektem, zastupitel s kalkulačkou moci a já s prezentací, která by najednou vypadala jako parte.“
„Platforma může pomoci strukturovat konflikt.“
„Nebo ho může dát na pódium, ozvučit a pustit mikrofon mezi lidi.“
Tchoř mlčel.
„To není proti platformám,“ řekl Jinoch. „To je proti představě, že platforma je neutrální. Není. V takové obci je platforma bitevní pole s občerstvením.“
„Dobře. Komunitní koordinátor.“
„Kdo?“
„Někdo, kdo zná prostředí, má důvěru a umí překládat mezi obcí, službami a obyvateli.“
„Tchoři. V malé obci neexistuje člověk, který má důvěru všech. Existují jen lidi, u kterých ještě nevíš, komu vadí. Jakmile někoho postavíš do role koordinátora, jedna půlka řekne, že je člověk starostky, druhá řekne, že je člověk cikánů, třetí řekne, že je placený z projektu, takže lže, a čtvrtá si vzpomene, že jeho teta kdysi pracovala na úřadě a byla protivná.“
„To je námitka proti předpokladu neutrality lokálního zprostředkovatele. Externí revizní mechanismus?“ zkusil Tchoř.
„Dobrý. Přijede expert zvenku, přečte dokumenty, udělá doporučení, řekne, že projekt je potřebný, logický, přiměřený, že odpovídá potřebám území a že rizika lze ošetřit komunikací.“
„Ano.“
„A pak mu paní v první řadě řekne, že nechce, aby jí pod okny běhali cigáni ze Slovenska, a pán vzadu zařve, že si sociální pracovníci vozí klienty do města sami, protože z toho mají peníze. A expert zjistí, že jeho revizní mechanismus stojí před kolektivní halucinací s místním přízvukem.“
„To není halucinace. To je morální panika.“
„Dobře. Morální panika. Vidíš, a už máme vědu.“
„Ano. A v tomhle případě navíc rasizovanou morální paniku.“
„Česky?“
„Strach z Romů použitý jako politický nástroj.“
„No. Takže referendum jako vidle.“
Tchoř se pousmál.
„To je přesné.“
„Dialogická komunitní integrace,“ četl Jinoch z papíru. „To je krásný pojem. To zní, jako když chceš usmířit vesnici aromalampou.“
„Ne. Znamená to vytvářet prostor pro komunikaci různých skupin, překonávání předsudků, vzájemné porozumění a hledání společných řešení.“
„A co když jedna skupina nechce porozumění? Co když chce jen zabránit změně? Co když zjistí, že strach funguje líp než argument?“
„Pak dialog nestačí.“
„No konečně.“
„Ale bez dialogu nemáš ani šanci.“
„Možná. Ale když dialog začne až ve chvíli, kdy už Franta oběhl město s referendem, tak už nemáš dialog. Máš hašení zapálené stodoly kelímkem.“
Tchoř přikývl.
„To je důležitý moment. Článek mluví o potřebě zapojení neformálních struktur, ale tvoje zkušenost ukazuje, že načasování je klíčové. Když se vztahová a symbolická rovina zanedbá na začátku, pozdější participace už jen institucionalizuje konflikt.“
„Vidíš. To už zní jako něco, co by mohlo být v článku.“
„Mohlo.“
Jinoch vzal tužku a poklepal s ní na stránku.
„Imaginace. To mě baví. Akademici říkají, že obec si má umět představit různé budoucnosti. Výborně. Ta obec si budoucnost představila. Představila si stovky cigánů ze Slovenska.“
„To byla destruktivní imaginace.“
„Ale fungovala.“
„Ano.“
„Takže imaginace není automaticky rozvojová. Může být i paranoidní.“
„Správně. Kolektivní imaginace může vytvářet vizi dobrého života, ale také obraz ohrožení.“
„A obraz ohrožení vyhrává, protože má lepší plakát.“
„Často ano.“
„Holistická analýza,“ pokračoval Jinoch. „Ta má místo dlouhých tabulek pochopit obec jako celek. Vztahy, hodnoty, souvislosti, kontext.“
„Ano.“
„A jak dlouho to trvá?“
„Záleží na obci.“
„Dva roky nestačily. Po dvou letech začaly teprve vylézat křivdy. Teprve když přišel konflikt, ukázalo se, co je pod podlahou. To není analýza. To je archeologie. A někdy kopeš tak dlouho, až najdeš kostru, která tě kousne.“
„Pěkné.“
„Není to pěkné. Je to pracovní riziko.“
Tchoř chvíli mlčel.
„Dobře. Tvoje námitka je silná. Autoři správně identifikují, že neformální instituce jsou nezbytné. Ale jejich plánovací artefakty mohou působit příliš uklizeně. Jako by neformální prostředí bylo zásobníkem vztahů a lokálních kapacit, které lze vhodně mobilizovat. Tvoje zkušenost ukazuje, že neformální prostředí může být také zásobníkem strachu, předsudků, starých křivd a politicky využitelné hysterie.“
„Přesně.“
„Ale teď zase já,“ řekl Tchoř.
„No jasně.“
„Ty máš sklon z toho udělat neřešitelný močál. Jenže ten článek je dobrý právě tím, že říká vám plánovačům ať přestanete dělat, že obec je jen administrativní jednotka, rozpočet, infrastruktura a seznam projektů. Obec je také vztahová paměť, konflikt, důvěra, nedůvěra, zvyk, strach a moc. To je důležité. Bez toho bude každá strategie jen draze formátovaný šanon.“
„To jo.“
„A ty plánovací artefakty nemusíme číst jako návod, jak obec ovládnout. Můžeme je číst jako sadu varování. Lokální leadership? Pozor, kdo skutečně vede emoce. Komunitní platforma? Pozor, jaké konflikty pustíš na scénu. Komunitní koordinátor? Pozor, nikdo není neutrální. Externí revize? Pozor, zvenku nikdy neuvidíš všechno. Imaginace? Pozor, lidé si neumí představovat jen lepší budoucnost, ale i katastrofu. Holistická analýza? Pozor, tabulky nejsou obec.“
Jinoch se na něj chvíli díval.
„To je dobrý.“
„Já vím.“
„Neser.“
„Promiň.“
„Ale jo. Takhle to beru. Ne jako nástroje spásy. Spíš jako detektor min.“
„Přesně.“
„Jen s tím, že ten detektor občas pípá až po výbuchu.“
„To je pravda.“
Zase bylo ticho.
Tentokrát jiné. Nebylo to ticho po přečtení článku. Bylo to ticho po návratu do kulturáku. Do sálu plného lidí. Do chvíle, kdy se projekt, který měl pomáhat, proměnil v terč. Do okamžiku, kdy se sociální služba stala symbolem invaze, referendum nástrojem strachu a komunální politika strojem na konzervaci úzkosti.
Jinoch se podíval na Tchoře.
„Takže jak bych to řekl natvrdo?“
„Prosím.“
„Článek správně chápe, že neformální instituce jsou klíčem ke strategickému plánování. Ale pořád je čte jako něco, co lze převést do plánovací metody. Jenže v malé obci nejsou neformální instituce jen měkký podklad pro participaci. Jsou to často neprůhledné mocenské a paměťové struktury, jejichž plné rozkrytí není zvenčí možné a jejichž aktivace může proces stejně dobře posílit jako rozstřelit.“
Tchoř přikývl.
„Ano. A doplnil bych – nejsou to jen struktury vztahů, ale také struktury strachu. Mohou nést spolupráci, ale mohou nést i rasizovanou paniku. Mohou umožnit změnu, ale mohou ji také zablokovat a proměnit odpor ke změně v politický program.“
„Hlavně žádné změny,“ řekl Jinoch.
„Ano.“
„To je vize smrti, Tchoři.“
„Je to velmi úsporná forma negativní strategie.“
„Ty jsi fakt nemocnej.“
„Pravděpodobně institucionálně.“
„Ale víš co? Pojmenovali to dobře.“
„Ano.“
„Jen to mají moc čistý.“
„Akademický text obvykle neobsahuje křik pěti set lidí v kulturáku.“
„Měl by.“
„Možná by se tím zlepšila veřejná správa.“
Jinoch položil článek zpátky na stůl.
„Takže jo. Není to špatný. Jen bych jim k tomu přibalil holínky, flašku rumu, dva roky života v obci a jedno veřejné projednání, kde ti dav vysvětlí, že sociální služba je konec civilizace.“
Tchoř se zamyslel.
„To by byla velmi silná metodologická příloha.“
„Strategie v malé obci neumírá na špatnou SWOTku,“ řekl Jinoch.
Tchoř čekal.
„Umírá na to, že se lidi třicet let bojí, nesnášejí a někdo jim v pravou chvíli řekne, že za to můžou cigáni.“
Tchoř si to napsal. Tentokrát pomalu.
„To je tvrdé.“
„To je zápach reality.“
„A přesto,“ řekl Tchoř, „je dobré, že to někdo začal čichat i akademicky.“
Jinoch přikývl.
„Jo. To zas jo.“
Zdroj:
SÝKORA, Tomáš, VYHNÁNKOVÁ, Kateřina, KOUTSKÝ, Jaroslav a SLAVÍKOVÁ, Lenka. The Indispensable Role of Informal Institutions in Local Strategic Planning. Journal of Public and Nonprofit Affairs. 2026, roč. 12, č. 1. DOI: 10.20899/jpna.tb489p83.
Napsat komentář