Vydané z vůle ajatoláha Jinocha, ochránce ztroskotanců, patrona posledních autobusů a doživotního správce nedopitých piv
I. O důstojnosti ztroskotance
Každý občan chalífátu, který alespoň jednou v životě řekl „já už na to seru“ a přesto ráno vstal na šichtu, získává status chráněného ztroskotance. Tento status nelze odejmout, pouze prohloubit.
II. O přednostním právu na lavičku
Lavičky na sídlištích, nádražích a před večerkami náleží přednostně těm, kteří nemají jasný plán, ale mají silný názor. Matky s kočárky mají přednost, pokud se nezapojí do politické debaty, čímž automaticky vzniká smíšený poradní orgán.
III. O ranní milosti
Nikdo nesmí být souzen za výroky pronesené mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní, pokud byly proneseny u popelnic, v nonstopu, na nádraží nebo před kulturním domem. Tyto výroky se považují za lidovou tvořivost.
IV. O podpoře lidí, kterým to nevyšlo
Každý, komu nevyšla škola, práce, vztah, podnikání, stěhování, abstinence, nový začátek, starý konec nebo životní restart, má nárok na jednu kávu, dvě cigarety a možnost vykládat ostatním, kde se to celé posralo.
V. O zákazu vítězů
Lidé, kterým se daří, mohou na území chalífátu vstoupit pouze po předchozím zamlčení úspěchu. Kdo řekne „stačí chtít“, bude veřejně odveden k autobusovému nádraží a jeho životní úspěch bude kvalifikovaně posouzen obsluhou vysavače na psí exkrementy.
VI. O svaté večerce
Večerka je uznána jako základní duchovní instituce chalífátu. Prodavač za pultem je nižší kněz přežití. Fronta u pokladny je shromáždění věřících. Lahváč, rohlík a gothaj tvoří trojici nouzové svátosti.
VII. O ochraně posledního piva
Poslední pivo na stole nesmí být dopito bez kolektivního souhlasu přítomných. Pokud nikdo neví, komu patří, rozhodne o něm ajatoláh, případně nejbližší Tchoř.
VIII. O úřední řeči chalífátu
Zakazuje se používat slova „resilience“, „stakeholder“, „inovativní ekosystém“ a „regionální potenciál“ bez předchozího vypití jednoho panáka hanby. Po třetím porušení je viník povinen vysvětlit svůj projekt štamgastům ve čtyři ráno.
IX. O právu na špatné rozhodnutí
Každý občan chalífátu má právo jednou týdně učinit špatné rozhodnutí bez toho, aby mu do toho mluvil někdo s outdoorovou bundou, seberozvojovou knihou nebo hypotékou.
X. O dotaci na krach
Každý doložený životní krach lze podat jako žádost do výzvy „Podpora osob s narušenou trajektorií důstojnosti“. Způsobilé výdaje jsou ztracené iluze, propitý čas, zbytečné SMS, cesta nikam, návrat zpátky a oběd v nádražní restauraci.
XI. O zákazu ranního optimismu
Mezi šestou a devátou hodinou ranní je zakázáno říkat „dneska to bude dobrý“. Povoleny jsou pouze formulace „uvidíme“, „nějak to dopadne“, „hlavně přežít“ a „dej mi pokoj“.
XII. O posvátnosti rozbitého člověka
Kdo je rozbitej, není vadnej. Kdo se motá, nemusí být ztracen. Kdo sedí sám u paneláku, nemusí být problém veřejného pořádku. Může to být ministr vnitra vlastního zániku.
XIII. O povinném znejistění úspěšných
Každý člověk v saku, který přijede do chalífátu mluvit o aktivizaci obyvatel, musí nejprve strávit tři hodiny s místním ztroskotancem jménem Láďa, který mu vysvětlí, proč to tady nikdy nemohlo dopadnout jinak.
XIV. O svobodě sedět a čumět
Sedět a čumět se uznává jako plnohodnotná forma občanské participace. Není třeba výstup, indikátor ani prezenční listina. Čumění do dálky je strategická reflexe bez nároku na refundaci.
XV. O posledním autobusu
Kdo zmešká poslední autobus, je na jednu noc občanem vyššího řádu. Neboť pochopil, že infrastruktura je křehká, naděje omezená a autobus nepřijede jen proto, že to myslel dobře.
XVI. O chalífátní spravedlnosti
Kdo se směje ztroskotancům, bude na týden pověřen vlastním životem bez auta, bez kontaktů, bez rezervy a bez keců. Po návratu smí promluvit pouze tehdy, pokud se omluví lavičce za výměníkem.
XVII. O právu nebýt inspirativní
Ztroskotanci nejsou povinni být inspirativní, nejsou povinní poslouchat autentické příběhy změny ani příklady dobré praxe. Mohou být jen unavení, protivní, smutní, opilí, nevyspalí a přitom pořád ještě lidé.
XVIII. O velké krajské amnestii
Ajatoláh Jinoch uděluje amnestii všem, kteří se pokusili začít znovu a zase skončili tam, kde byli. Tato amnestie se nevztahuje na developery, motivační kouče a osoby, které říkají slova jako „komfortní zóna“.
XIX. O Tchořově právu větřit
Tchoř má právo kdykoliv označit smrad. Smrad institucionální, politický, dotační, developerský, akademický i hospodský. Proti Tchořovu větření není odvolání.
XX. O závěrečném zřízení
Chalífát Ústeckého kraje není stát. Je to stav. Není to území. Je to diagnóza. Není to program. Je to poslední kelímek na plastovém stole, kolem kterého se sešli ti, kterým svět slíbil transformaci a dodal jen výluku jízdního řádu.
Psáno na lavičce, podepsáno mastným prstem, ověřeno Tchořem, vyhlášeno ve chvíli, kdy už by nikdo neměl nic psát.
Napsat komentář