Nikdo neví, odkud Jinoch přišel.
A je to tak správně, protože tady se na původ moc nehraje. Tady se hraje na výdrž. Tady se lidi neměří podle toho, čím chtěli být, ale podle toho, co z nich nakonec zbylo.
Sídliště není jen část města. Je to zóna pro unavený lidi. Betonovej vesmír, kterej ti dá adresu jako věštbu budoucnosti. Geometrie toho místa je jen zdánlivá. Je to trávicí systém. Furt to něco tráví. Dny, výplaty, nervy, vztahy, iluze…Všechno to sem přijde nějaký a odejde to vždycky horší. A kdo neodejde, toho to nakonec sežere. Ne organicky. Mechanicky.
Jinoch není bojovník nebo hrdina. Je to člověk, kterej už dávno prohrál, sídliště ho strávilo, ale nějak se mu nepovedlo umřít.
Je v něm ta zvláštní špína a smrad z porážky, co se ti nalepí na jazyk, když dlouho polykáš věci, který se spolknout nedají. Neřve. Nepláče. Tady jsou emoce dražší, něž kdekoliv jinde. Šetříš si je. I nenávist je luxus. Nenávist je velkej kus práce. Dřina. A práce je tady vždycky víc, než si můžeš dovolit.
Proto má Jinoch hygienu pohrdání jako filtr. Jako prcgumu na duši. Aby mu tam nezůstávaly cizí lidský příběhy jako nějaká plíseň. Příběhová rakovina. Když se začneš o lidi moc starat, začneš hnít vevnitř. Když je budeš nenávidět, sežerou ti všechno, co máš. Pak zbývá jediná možnost. Pohrdání. Ne jako póza. Jako úspornej režim. Hygiena.
A teď přichází to, co se blbě vysvětluje lidem z rezidencí, co mají pocit, že život je jejich osobní projekt.
Jinoch se nestal Jinochem kvůli jednomu zlomu. Nebyla to jedna rána, co ho zlomila. Bylo to tisíc malých věcí, na který se nedá jen tak ukázat prstem. Musel bys ukázat na jeden den, pak na další a další…
Je to ten moment, kdy zjistíš, že nadějný vyhlídky nejsou tvůj horizont, ale marketing, který zakrývá to, jak se všechno pořád zhoršuje bez fanfár a spektáklu. Že v týhle zóně se nic nezmění tak, jak si to představuješ, protože i změna se tady dělá špatně. I dobrá věc se tady nakazí.
A v týhle šedý rutině se zjevil Tchoř.
Není z lesa. Vylezl z hlavy. Tchoř je ten hlas, co se objeví, když už ti nikdo nevěří a ty už nemáš sílu věřit ani sobě, ale pořád musíš nějak fungovat. Je to vnitřní zvíře, co nepřináší útěchu. Neříká „neboj se, to bude dobrý“. Říká „neboj se, je to pořád stejný“. A tím tě chrání, protože s vírou se tady umírá rychleji. Tchoř je s tebou jako smrad. Už to nikdy nevyvětráš. Je tu, aby sabotoval tvoje iluze, když si začneš myslet, že máš plán. Směje se ti, když si začneš namlouvat, že má něco smysl. Připomene ti, kolik toho už dopadlo špatně. Řekne ti, co to bude stát, když začneš chtít bejt hodnej. Ukáže ti zrcadlo, když začneš bejt krutej.
Jinoch s Tchořem nejsou duo. Jsou jeden člověk rozřezanej na funkce.
Jinoch je tělo, a tchoř je mysl, co ti nedovolí ztratit poslední zbytky důstojnosti. Tady se neumírá hladem ani zimou. Umírá se hlavně tím, že se začneš povzbuzovat. Že začneš věřit v příběhy o lidech nebo o sobě.
Jinoch proto radši nevěří v nic. Je prostě opatrnej. Víra je otevřená krvácející rána, do který ti kdykoliv může někdo nachcat.
Sídliště je vesmír složenej z mikrovesmírů. Všude je okraj. Všude je „nějak to dopadne“. Všude je „dneska to nějak vydržíme“. A Jinoch je bytost z okraje. Z toho místa, kde už nejsou sny, jen návyky a setrvačnost. Kde už nejsou plány, jenom seznam věcí, co se nesmí stát.
A Tchoř?
Tchoř je jedinej, kdo zůstává, když všechno ostatní odpadne. Ne jako přítel. Ne jako démon. Jako fakt. Jako soukromá gravitace, která tě drží při zemi, aby ses nevznesl do nějakýho krásnýho obláčku z keců a nerozbil se ještě víc. Jinoch se možná objevil z ničeho.
Ale Tchoř vznikl přesně ve chvíli, kdy Jinoch pochopil, že tady se nevyhrává, jenom se nepřestává.
Dočetl si to až sem a čekal si, že to nějak dopadne? To není můj literární problém. Tady to dopadá každej den.
Napsat komentář