Jinoch a Tchoř: Indikátor

Jinoch a Tchoř stojí na zastávce.

Je mokro, špinavo.

Jinoch si zapálí a chvíli kouká do prázdna.

Jinoch: Víš, co je úspěch?

Tchoř: Cože?

Jinoch: Úspěch je, když se to nesere stejně jako včera.

Tchoř: Tedy… sere se to jinak.

Jinoch: Přesně. Lidi si furt myslej, že jednou přijde den, kdy se to přestane srát úplně. A pak jsou celej život zklamaný.

Tchoř: Rekonfigurace dysfunkcí v podmínkách strukturálního tlaku.

Jinoch: Cože?!

Tchoř: Že úspěch není absence průšvihu, ale změna jeho formy. Posouvá se kvalita problému, ne jeho existence.

Jinoch: Jo. Přesně tohle. Můžeš mluvit bez tý akademický pěny?

Tchoř: To není pěna. To je… konceptualizace.

Jinoch: Jestli si teď z mýho „posralo se to, ale jinak“ uděláš odbornej článek, tak mi to aspoň pošli k připomínkám.

Tchoř: Samozřejmě. Název „Změna parametrů selhání jako indikátor adaptivní kapacity.“

Jinoch: A podtitul „Když ti nepraskne pytel na odpadky ve výtahu, ale před vchodem.“

Tchoř: Výborně. Lidem nabídneme jasnou metriku života na sídlišti.

Jinoch: Metriku? Na sídlišti?

Tchoř: Ano. „Kvalita průseru“. Indikátor, kterýmu budou rozumět.

Jinoch: Moje bába říkala: „Je to na hovno, ale aspoň to není tak na hovno jako minule.“

Tchoř: Vidíš. To je přesně ono. To je participativní evaluace.

Jinoch: Ne, to je moje bába.