Papa Gede ze sídliště

Papa Gede je ve vodou duch smrti, hřbitova, předků, přechodu mezi světem živých a mrtvých, ale taky obscénního humoru, těla, sexuality, rumu, doutníků a sprostého smíchu rovnou do rakve. Není to evropská smrt v černém závoji, která stojí v mlze u hřbitovní brány a čeká, až někdo zahraje na varhany. Papa Gede je smrt, která si sedne na náhrobek, dá si panáka, řekne něco oplzlého a připomene všem přítomným, že lidská důstojnost je jen slavnostní ubrus přehozený přes selhání srdce.

Smrt u nás bývá příliš uklizená. Moc tichá, moc obřadní, moc decentní. Schovaná za parte, nemocnici, krematorium, řeč faráře nebo doktora, který se tváří, že právě neříká tu nejhorší větu v něčím životě. Jenže smrt, jak ji člověk potkává v reálném provozu světa, často vůbec nevypadá vznešeně. Vypadá unaveně, směšně, opile a ošoupaně. Má igelitku. Má tepláky. Má kruhy pod očima. Smrdí po levném chlastu a pomočené bundě. A někdy přijde v sedm ráno do večerky.

Tam jsem potkal našeho Papa Gedeho ze sídliště.

Starého dědka, který si každé ráno kupuje dvě lahvová piva a takového toho velkého panáka vodky v plastovém kelímku s víčkem. Asi to znáte. Vypadá to jako jogurt pro dědky. Taková Activia pro játra, která už dávno rezignovala na nějakou regeneraci. Jako mléčný výrobek konce civilizace. Kelímek, který neříká „pečuji o své trávení“, ale „den začíná ve chvíli, kdy tělo přestane klást odpor“.

Ten dědek má svou ranní liturgii. Nechodí nakupovat, on přichází sloužit obřad. Dva lahváče, jogurt vodky, drobné na pult, pohled člověka, který už viděl několik verzí republiky a žádná ho teda úplně nepřesvědčila. Prodavačka ho zná. Večerka ho zná. Regál s alkoholem ho zná tak důvěrně, že když přijde, tak se lahváče samy řadí do dvojic. Sídliště ho bere jako součást městského mobiliáře. Něco mezi lavičkou, kontejnerem a výtahem, který občas jede, když tomu budeš opravdu věřit.

A nikdo se moc nevzrušuje.

To je na sídlišti důležité. Věci, které by jinde byly událostí, jsou tady provoz. Chlap, co předávkovaný pervitinem čtyři hodiny cpe půl domácnosti do prasklé igelitky vedle dětského hřiště. Normální. Týpek, co šermuje rukama do vzduchu a bojuje s protivníkem, kterého vidí jen on a možná nějaká vyšší síla. Normální. Tři zhulenci ve večerce patnáct minut mlčky studují sladkosti, jako by Margotka obsahovala nějaký tajný plán. Normální. Dědek si v sedm ráno kupuje dvě piva a kelímek vodky. Normální.

Sídliště tě naučí, že normální není to, co je v pořádku. Normální je to, co se děje dost často. Jenže dneska se stalo něco, co v téhle definici trochu zadrhlo.

Dědek přišel do večerky a začal žadonit o HHC.

A v tu chvíli se starý svět natáhl po novém. Svět lahváčů, vodek, krabičáků, Ironů, ranního třesu a chlastu v akci se pokusil připojit k modernitě. Dědek, který celý život šel poctivou českou cestou pomalého sebezničení (pivo, rum, vodka, pivo, možná zelená, když byl i nějaký ten kulturní program) najednou zatoužil po novém produktu pozdního kapitalismu. Po chemické inovaci zabalené do barevného obalu. Po moderním rauši.

Bylo to dojemné a strašné zároveň. Nežádal o HHC jako nějaký puberťák, co chce vapovat mango vesmír a pak dvě hodiny vysvětlovat, že čas je jen konstrukt. Žádal o něj jako člověk, který už dávno pochopil, že každá látka je jen jiný klíč od stejné špinavé místnosti. Jako starý poutník, který celý život chodil jednou cestou a najednou zaslechl, že za rohem je nová zkratka do rauše.

Prodavačka mu řekla ne. Že to neprodává. Že nesmí. Že nechce.

A byla v tom taková síla, že by se o ni mohlo opřít několik ministerských strategií a ještě by jim to prospělo. Žádné školení. Žádná metodika prevence. Žádný kulatý stůl. Žádný projekt „Komunitní resilience v podmínkách návykového chování osob v urbánní periferii“. Jen žena za pultem, která už viděla tolik podob lidského rozpadu, že přesně ví, co do svého obchodu pustí a co ne.

Vodku ano. HHC ne. Civilizace má pořád nějaké hranice.

A právě v tom je to náš Papa Gede ze sídliště. Není to haitský duch v cylindru, s doutníkem a rumem. Je to starý chlap v teplákové bundě, co si ráno kupuje dvě lahvový a vodkový jogurt a ještě zkouší, jestli by nebylo něco modernějšího. Není posvátný tím, že by byl čistý. Je posvátný přesně tím, že čistý není. Je směšný, odpudivý, zranitelný, drzý, někdy smutný a dost živý na někoho, kdo už stojí jednou nohou někde úplně jinde.

Protože smrt na sídlišti nepřichází jako metafyzická událost. Přichází jako rutina. Jako ranní nákup. Jako plastový kelímek. Jako roztřesená ruka. Jako člověk, kterého už všichni znají, ale nikdo se na něj neptá. Jako někdo, kdo je pořád mezi námi, i když už vlastně patří trochu jinam. Sídliště je plné takových hraničních bytostí. Nejsou mrtví, nejsou úplně živí, nejsou hrdinové, nejsou oběti v čistém smyslu. Jsou prostě tady. Chodí kolem, kupují si věci, sedí na lavičkách, mizí ve vchodech, vrací se, padají, zvedají se, někdy obtěžují, někdy dojímají, někdy smrdí, někdy jsou k smíchu a někdy je člověku i hanba, že se směje.

A přesto se směje. Protože bez smíchu by z toho zbyla jen obyčejná případová sociální kazuistika a chuť skočit hlavou napřed do kontejneru na sklo.

Papa Gede ve vodou drží pohromadě smrt a smích. A to je přesně věc, kterou sídliště potřebuje, aby se dalo přežít. Tady nejde všechno pojmout tragicky, protože tragédie by člověka sežrala. Když vidíte pětkrát za týden někoho bojovat s neviditelným protivníkem u kontejnerů, už nevíte, jestli mu zavolat nějakou tu pomoc nebo hodnotit jeho bojovou techniku. Když člověk čtyři hodiny skládá hromadu věcí do prasklé igelitky bez ohledu na fyzikální zákony, je to zároveň smutné, směšné a hrdinské tím nejubožejším možným způsobem.

Možná právě proto mi ten haitský Papa Gede do sídliště tak sedí. Protože smrt tu nemá vznešenou tvář ani hluboký hlas. Má levný chlast, pomočenou teplákovku a drzou chuť zkusit ještě něco navíc. Papa Gede ze sídliště není duch, který přichází z hřbitova. On už tu dávno je. Stojí přede mnou, šmátrá po drobných, páchne a směje se nám do ksichtu. Protože ví, že všechny nás to čeká. Jenom někteří si k tomu zatím kupujeme lepší jogurt.