Nasrat na vaši sebeinscenaci

Začínám mít skutečně fyzickou alergii na jeden z dominantních kulturních žánrů současnosti. Na knižní sebeinscenaci. Na tu potřebu vzít vlastní život, který byl stejně jako život každého jiného člověka směsí náhod, průserů, privilegií, trapasů, křivd, dobrých rozhodnutí, špatných rozhodnutí, lidí, které jsme potkali úplnou náhodou, a věcí, které prostě nějak dopadly, a zpětně z něj vyrobit dokonale nasvícenou výstavu vlastní výjimečnosti v podobě tištěné knihy.

Protože každej má do prdele nějakej život. Každej. Každej někoho ztratil, každýmu někdo ublížil, každej někdy neměl prachy, bál se, zamiloval se do někoho, kdo ho nechtěl, potkal člověka, kterej mu pomohl, někde něco posral, někde měl kliku, někde se zachoval statečně a někde jako úplnej zmrd. Někdo vyrůstal na sídlišti, někdo na vesnici, někdo s jedním rodičem, někdo s alkoholikem, někdo s milující rodinou, která ho zase zkurvila úplně jiným způsobem. Někdo dostal přes držku, někdo jedničku od učitelky, na kterou nezapomněl, někdo odjel do Ameriky, někdo celý život neopustil okres a přesto zažil věci, proti kterým je vaše konference v Bostonu úplný hovno.

Tak proč mi svůj život prodáváte, jako kdyby byl objevem nového kontinentu?

A proč zrovna takhle? Proč ten život musí být pokaždé dramaturgicky vykuchaný, vykostěný, očištěný od všeho, co nikam nevedlo, a znovu sestavený do úhledného oblouku, na jehož začátku stojí zraněné dítě a na konci úspěšný dospělý, který se symbolicky ohlédne přes rameno, položí ruku svému mladšímu já na rameno a řekne mu „Neboj se, jednou pochopíš, proč se ti to všechno děje“.

Hovno. Ten kluk nic nepochopil. Vy jste mu to dopsali o třicet let později.

Protože dnes už víte, jak příběh dopadl, a tak můžete zpětně každému bezvýznamnému detailu přidělit význam, každou slepou uličku odstranit a každého člověka, kterého jste cestou potkali, obsadit do příslušné role. Tohle byl mentor. Tohle byl nepřítel. Tohle byla překážka. Tohle byl bod obratu. Tohle byla chvíle, kdy jsem se rozhodl nevzdat. Tohle byla věta, kterou jsem tehdy ještě nechápal, ale dnes…

Blbost!

Tehdy jsi nic takového nevěděl. Seděl jsi někde na lavičce, žral bagetu, bylo ti dvacet šest a přemýšlel jsi, jestli večer budeš šukat. Stejně jako všichni ostatní. To, co dnes vydáváš za osudovou scénu druhého dějství svého životního příběhu, bylo tehdy pravděpodobně nějaký úterý.

A právě tahle zpětná výroba osudu je na sebeinscenaci tak nesnesitelná. Náhoda se nesmí přiznat jako náhoda, protože náhoda se špatně monetizuje. Náhoda nemá message. Náhoda nejde dát na obálku knihy ani na prezentaci. Náhoda vám neumožní napsat pod fotku vlastní držky „Nikdy se nevzdávej“. Takže se z náhody stane cesta, z protekce příležitost, ze štěstí odvaha, z privilegia zásluha, z průseru lekce, z traumatu kapitál, z člověka, kterého jste jednou potkali, životní mentor a z úplně normálního života hrdinskou ságu pro lidi, kteří chodí na networkingové snídaně.

A vůbec nejodpornější je ta falešná skromnost, kterou se celý ten narcistní cirkus musí povinně potřít, aby nebylo příliš vidět, že jste právě postavili pomník sami sobě. Protože samozřejmě nepíšete knihu o sobě proto, že vás fascinuje vlastní život. Kdepak. Děláte to pro ostatní. Chcete inspirovat. Chcete dodat naději. Chcete ukázat dětem, že to jde. Chcete, aby alespoň jeden kluk někde na sídlišti pochopil, že jeho sny mají smysl. A pokud váš příběh pomůže byť jedinému člověku…

…tak už do prdele dost.

Prostě jste chtěli napsat knihu o sobě. A to je úplně legitimní. Vážně. Napište ji. Klidně na čtyři sta stran. Dejte na obálku svoji hlavu. Uvnitř dalších osmnáct fotografií vlastní hlavy. Udělejte křest, kde budete dvě hodiny mluvit o sobě. Jen mi u toho netvrďte, že jste se k tomu heroickému aktu sebeoslavy odhodlali především kvůli dětem ze sídliště v Ústí nad Labem.

Tohle je totiž narcismus, který se naučil jazyk sociálního dobra. A právě proto funguje tak skvěle. Nemusíte říct „Jsem fascinující člověk a myslím, že byste měli znát můj příběh.“ To by znělo trochu blbě. Řeknete „Dlouho jsem váhal, jestli svůj příběh zveřejnit.“

Samozřejmě. Strašně jste váhali. Už byla hotová obálka, předprodej, web, fotograf, ISBN a objednaný sál na křest, ale uvnitř vás stále probíhal ten nelítostný zápas mezi pokorou a odpovědností vůči budoucím generacím. Nakonec odpovědnost zvítězila. No díky bohu.

A ono to celé není náhodné. Je to produkt. Velmi dobře navržený produkt pro dobu, která přestala prodávat jen věci a začala prodávat identity. Proto musí mít každý svou esenci. Kdo jsem? Odkud přicházím? Co mě formovalo? Co jsem překonal? Jaké jsou moje hodnoty? Jaká je moje cesta? Co může můj příběh dát ostatním?

Co když tě ale neutvořily tři fotogenické události, ale deset tisíc naprosto banálních dní, které se nevejdou do příběhu? Co když nejdůležitější člověk tvého života nikdy nepronesl žádnou větu vhodnou do kurzívy? Co když jsi některých věcí dosáhl proto, že jsi makal, některých proto, že jsi měl kontakty, některých proto, že jsi byl ve správnou chvíli na správném místě, některých proto, že někdo jiný udělal chybu a u některých dodnes vlastně nevíš proč? Co když ti utrpení nic nedalo?

Tohle mi na tom vadí možná úplně nejvíc. Ta odporná povinnost přeměnit každou bolest v investici. Šikanovali mě, to mě naučilo bojovat. Byli jsme chudí, to mě naučilo vážit si peněz. Otec odešel, to mě naučilo samostatnosti. Selhal jsem, to mě naučilo vítězit. Vyhodili mě a díky tomu jsem našel své poslání.

A co když ne?

Co když tě šikana prostě zranila? Co když chudoba byla prostě na hovno? Co když tě otec opustil a nebyla v tom žádná lekce? Co když některé průsery nebyly „součástí cesty“, ale prostě průsery, které by bylo bývalo lepší nezažít? Co když tě bolest nic nenaučila? Co když je bolest prostě jenom bolest?

Jenže tohle se špatně prodává. Nemůžete přijít na TEDx a čtyřicet minut vysvětlovat, že se vám v životě stala hromada náhodných věcí, některé byly dobré, jiné příšerné, spoustě z nich dodnes nerozumíte a žádných pět lekcí z nich pro publikum nemáte. Přitom tohle by byla možná první TEDx přednáška, kterou bych chtěl slyšet.

„Dobrý večer. Jmenuji se Petr. V životě jsem něco dokázal, něco posral a u většiny věcí netuším, jak moc jsem se o výsledek zasloužil. Nemám pro vás žádnou message.“

Standing ovation.

Protože život není prezentace. Člověk není značka. Dětství není úvodní kapitola hrdinského příběhu. Trauma není obsah. A vaše babička nebyla první leadership coach vašeho života jen proto, že vám v osmi letech řekla, ať po sobě umejete hrnek.

Přesto jsme si vyrobili kulturu, v níž se od člověka skoro očekává, že bude permanentním tiskovým mluvčím vlastní existence. A sociální sítě to dovedly k dokonalosti. Každý je zároveň protagonista, scenárista, kameraman, archivář, dramaturg, kurátor a marketingové oddělení vlastního života. Neustále vybíráme, co z minulosti použijeme, aby současná verze nás samých působila jako logické vyústění příběhu, který nikdy žádnou logiku neměl.

A proto jsou ty příběhy nakonec všechny stejné. To je na tom možná úplně nejlepší. Celá sebeinscenace má dokazovat naši jedinečnost a přitom z vás vyrábí identické postavy. Jiná čtvrť, jiná babička, jiná křivda, jiná univerzita, jiná slavná osoba, ale pořád stejný scénář. Bylo to těžké, nevzdal jsem se, potkal jsem lidi, pochopil jsem, dnes vracím společnosti.

Nasrat.

Dejte mi člověka, kterej řekne „Nevím. Měl jsem kliku. Tady jsem se zachoval jako kokot. Tohle nemělo žádný hlubší smysl. Z tohohle jsem se vůbec nepoučil. Tahle moje vlastnost není důsledkem traumatu z dětství, jsem prostě takovej. Toho člověka jsem nepotkal proto, že mě k němu vedla cesta. Seděl vedle mě ve vlaku. A tu knihu jsem napsal proto, že jsem chtěl napsat knihu o sobě.“

Tomu bych věřil.

Protože člověk je mnohem zajímavější než vlastní legenda. A život je mnohem zajímavější, když mu konečně dovolíme, aby byl tím, čím většinou skutečně je. Chaotickou, směšnou, krutou, někdy krásnou, nespravedlivou, nudnou a občas také nádhernou a především naprosto nedramaturgickou hromadou událostí, z nichž většina nikdy nebude nic znamenat.

A to je v pořádku. Nemusíte z toho dělat cestu. Nemusíte z toho dělat poslání. Nemusíte z toho dělat značku. Nemusíte z toho dělat knihu s vlastní držkou na obálce a podtitulem o odvaze být sám sebou.

Každej má do prdele nějakej život.