Viděl jsem na Instagramu video mladého páru, který musel pokácet strom na svém pozemku. Nejspíš koupili dům, rekonstruují, řeší životní projekt, hypotéku, světýlka, omítky, nové začátky a všechny ty radosti lidí, kteří mají dost času, prostoru a duševní energie dělat z každé normální věci liturgii.
Ten strom musel pryč. Dobře. Stává se. Stromy se kácí, domy se opravují, svět není z mechu a jógy. Jenže oni pod tím stromem klečí, tisknou na něj čelíčka a pohnutým hlasem vyprávějí, jak se stromem mluvili. Jak mu to vysvětlili. Jak je strom vlastně v cajku. Jak je pochopil. Jak jim odpustil. Jak celá ta dřevěná tragédie proběhla v atmosféře hlubokého vzájemného respektu mezi hypotéčním párem a organismem, který nemá centrální nervovou soustavu, ale evidentně podle Instagramu zvládá mediaci konfliktů lépe než okresní soud.
A já sedím a říkám si, že žiju na sídlišti, kde lidi běžně jedou v různých látkách, včetně pervitinu a dalších chemických výdobytků pozdní civilizace. Viděl jsem lidi mluvit s lampou, popelnicí, vlastním odrazem ve výloze i s městskou policií, což je ze všech uvedených možností nejméně racionální. Ale přísahám, že ani tohle jim hlavu nedojebalo tak dokonale, jako dokáže člověku dojebat hlavu Instagram.
Protože pervitin ti aspoň nelže, že jsi autentický. Pervitin je hnusná chemická svině a většinou to o sobě ani moc neskrývá. Instagram je horší. Instagram ti do mozku naleje představu, že každý tvůj pocit je obsah, každé pohnutí duše je příspěvek, každá trapnost je rituál a každá banální životní situace je příležitost natočit se v perfektním světle v poloze citlivého člověka, kterému svět ubližuje.
Tohle není citlivost. To je estetizovaná sebestřednost s filtrem.
Citlivost je schopnost vnímat svět. Tohle je schopnost proměnit svět v kulisu vlastního dojetí.
Strom není mrtvý příbuzný. Strom není terapeut. Strom není člen rodiny, kterému musíte vysvětlit, že kvůli nové terase půjde do věčných lovišť. Strom je strom. A když už ho musíte pokácet, tak ho pokácejte, zasaďte jiný, zavřete hubu a netočte u toho video, ve kterém vypadáte, jako kdybyste právě absolvovali třídenní kurz šamanské hypotéky v developerském rezortu.
A protože jsem citlivý člověk, tak mě to samozřejmě emočně atakovalo. Já nemám rád, když mi někdo cpe svoje vyždímané pocity přímo do obličeje a tváří se, že jsem necita, pokud u toho nezačnu taky objímat pařez. Mně tyhle věci spouští vnitřní poplach. Ne něhu. Ne empatii. Poplach. Sirény. Vápno. Mentální deratizaci.
Tak jsem to sdílel na X. Což je mimochodem další nádherné místo. Sociální síť, která se tváří jako náměstí svobody, ale reálně připomíná benzínku po apokalypse, kde u jednoho stojanu někdo prodává kryptoměny, u druhého rasovou válku, u třetího AI obrázky Trumpa jako Ježíše, Ježíše jako Trumpa a Trumpoježíše, který žehná pickupům, zbraním a lidem, kteří neumějí rozeznat propagandu od obrázku s orlem.
A ano, X byla žumpa už před Muskem. Ne že ne. Lidi byli lidi i předtím. Jenže teď je to žumpa s neonovým nápisem „svoboda slova“, kde ti algoritmus hází do ksichtu americkou kulturní válku, AI kýč, rasistické štěky a polofašistické fantazie, zatímco ty musíš používat doplňky, blokátory, filtry a rituální kadidlo, aby se ti timeline nezměnila v digitální močál.
No a napsal jsem k tomu, co cítím. Ne program. Ne výzvu. Ne manifest. Pocit. Syrový, přehnaný, groteskní, hnusný pocit člověka, kterého právě někdo násilně vystavil instagramové něze u stromu. Napsal jsem to jako afekt. Jako výkřik. Jako literární křeč. Jako psychickou obranu proti videu, kde dospělí lidé dělají ze stromu účastníka rodinné konference.
A co se stalo? Někoho to pohoršilo. Někdo to nahlásil.
A tady přichází ta nejkrásnější část. Na X můžete vidět otevřený rasismus, výzvy k násilí, dehumanizaci celých skupin lidí, fantazie o plynu, deportacích, občanských válkách a hromadném utrpení. Můžete vidět lidi, kteří píšou o Romech, černoších, Palestincích, migrantech nebo komkoli jiném jako o biologickém odpadu. Můžete to nahlásit. A přijde vám odpověď, že to pravidla neporušuje.
Svět je v pořádku. Nenávist prošla kontrolou kvality.
Ale napište, že vás emocionálně odpálilo video páru objímajícího strom jako poslední svědectví úpadku lidského druhu, a najednou se systém probudí. Najednou tu máme pravidla. Najednou má platforma citlivost. Najednou se někde v digitálním podzemí rozsvítí červená kontrolka a algoritmický dozorce si řekne „pozor, tady někdo nevhodně zareagoval na performativní něhu bílých středostavovských lidí u kmene stromu.“
Takže jen aby bylo jasno, tak nadávat menšinám, posílat lidi do plynu, šířit rasistické splašky a vyrábět z nenávisti engagement je zjevně složitá otázka kontextu. Ale groteskní vztek nad instagramovým stromovým divadlem? Tam je systém nekompromisní. Tam demokracie nasadí helmu.
Tohle je ta skutečná obscénnost sociálních sítí. Ne že jsou tam lidi hnusní. Lidi jsou hnusní od chvíle, kdy slezli ze stromu, a někteří zjevně dodnes cítí potřebu se mu za to omlouvat na kameru. Obscénní je ta pokrytecká správa hnusu. Ten rozdíl mezi tím, co platformy tvrdí, že hlídají, a tím, co reálně chrání. Nechrání lidi před nenávistí. Chrání provoz. Chrání engagement. Chrání proud emocí, protože emoce jsou palivo. Vztek, dojetí, strach, závist, morální nadřazenost, infantilní něha, kmenová nenávist. Všechno se hodí, dokud to teče.
Instagram tě naučí, že máš svůj vnitřní život vystavit jako produkt.
X tě naučí, že za každý produkt vnitřního života tě někdo může nahlásit, pokud jsi nepoužil správný typ nenávisti.
A já už jsem z toho unavený. Fakt unavený. Z lidí, kteří mluví se stromem, ale hlavně z toho, že to musí natočit. Z lidí, kteří nedokážou nic prožít bez publika. Z lidí, kteří si pletou citlivost s inscenací citlivosti. Z lidí, kteří se cítí morálně lepší, protože u pařezu dělali smutné oči do kamery. Z platforem, které z lidské psychiky udělaly povrchový lom. Z algoritmů, které tě nekrmí tím, co potřebuješ, ale tím, co tě rozdrásá tak akorát, abys zůstal.
A pak se divíme, že jsme všichni neurotičtí, podráždění, unavení a připravení zapálit celý digitální skleník i se samozavlažováním.
Takže nasrat.
Nasrat na instagramovou spiritualitu u pařezu.
Nasrat na citovou pornografii všedních rozhodnutí.
Nasrat na lidi, kteří ze stromu udělají spoluautora rekonstrukce.
Nasrat na platformy, které nechají projít rasistické blitky, ale trestají groteskní afekt.
Nasrat na X, Instagram, algoritmy, svobodu slova po americku, AI obrázky svatého Trumpa i všechny digitální kněze engagementu.
Já se bez sociálních sítí obejdu. Obejdu se i bez většiny společenských událostí, koncertů, divadel, networkingů, setkání u piva a podobných rituálů, které lidé provozují, aby si navzájem potvrdili, že ještě patří mezi živé.
Možná je to moje chyba. Možná jsem jen starý, protivný a přecitlivělý člověk ze sídliště, kterému nedělá dobře, když se civilizace tváří jako terapeutická skupina pro lidi s hypotékou.
Ale pořád si myslím, že když dospělý člověk klečí u stromu, mluví na něj a natáčí si to na Instagram, není to důkaz hluboké citlivosti.
Je to důkaz, že jsme ztratili schopnost nechat věci být.
Už nestačí něco cítit. Musí se to zveřejnit. Už nestačí být smutný. Musí se u toho dobře vypadat. Už nestačí pokácet strom. Musí se z toho udělat mikrodrama s duchovní licencí, měkkým hlasem a správným úhlem kamery.
A v tom je ten skutečný konec. Ne v tom stromě. Ten strom to má za sebou. Konec je v tom, že lidé už neumějí rozlišit mezi prožitkem a obsahem. Mezi studem a performancí. Mezi citlivostí a její reklamní napodobeninou.
Takže ano, možná jsem reagoval přehnaně. Možná jsem napsal něco, co algoritmus neumí číst jako grotesku, protože algoritmus neumí číst vůbec. Umí jen počítat nahlášení, hladit neonacisty po srsti a tvářit se, že spravuje civilizovanou debatu.
Strom mi možná odpustil. Algoritmus ne.
.
Napsat komentář