Když v červnu 2021 zemřel v Teplicích po policejním zákroku Stanislav Tomáš, český stát nečekal na důkladné vyšetření. Neřekl, že smrt člověka při policejním zásahu je mimořádná událost, kterou je nutné nezávisle, transparentně a bez předsudků prošetřit. Nevyjádřil opatrnost. Nechal stranou otázku, zda několikaminutové klečení na spoutaném člověku ležícím na břiše nemohlo být nebezpečné.
Český stát se okamžitě začal bránit.
Policie už dva dny po smrti Stanislava Tomáše zveřejnila kategorické sdělení začínající slovy „Žádný český Floyd“. Oznámila, že zákrok proběhl v souladu se zákonem a neměl se smrtí muže žádnou souvislost. Současně veřejnosti připomněla, že mrtvý byl recidivista, užíval drogy a před příjezdem hlídky poškozoval auta. Vyšetřování přitom nebylo skončeno. Státní instituce však už měla připravený výsledek i příběh. Policisté jednali správně a zemřelý si za svou situaci mohl především sám.
Tehdejší ministr vnitra Jan Hamáček zasahujícím policistům okamžitě vyjádřil plnou podporu. Premiér Andrej Babiš jim poděkoval a veřejně vysvětloval, že agresivní člověk nemůže očekávat jednání v rukavičkách. Politická reprezentace tak nepůsobila jako garant nezávislého vyšetřování. Vystupovala jako tiskové oddělení obhajoby zasahujících policistů. A to ještě dříve, než mohly být rozpory ve výpovědích, zdravotnické záznamy, použitá technika a skutečný vliv zákroku vůbec řádně posouzeny.
Následovala institucionální dostavba této verze. Generální inspekce bezpečnostních sborů dospěla k závěru, že policisté trestný čin nespáchali. Příčinou smrti mělo být selhání srdce při intoxikaci pervitinem, nikoli policejní zásah. Česká oficiální reakce se tím uzavřela do dokonale kruhové konstrukce. Policie prohlásila, že postupovala správně, politici jí vyjádřili podporu a policejní inspekce následně neshledala důvod, proč by tomu mělo být jinak.
Jenže tato konstrukce měla trhliny od samého začátku.
Zástupkyně veřejného ochránce práv Monika Šimůnková zjistila, že policisté přivolali zdravotnickou záchrannou službu se zpožděním, nesledovali zdravotní stav zadrženého, včas nezjistili, že nevykazuje známky života, po kolapsu mu nesundali pouta a sami nezačali s resuscitací. Upozornila také na rozpor mezi tvrzením policistů a výpovědí záchranářů o tom, kdy přesně Stanislav Tomáš zkolaboval. Český stát tedy věděl, že případ není ani jednoduchý, ani čistý. Přesto politický a policejní příběh o bezchybném zákroku dál platil jako oficiální pravda.
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 16. července 2026 tento příběh pouze nezpochybnil. Rozložil ho.
Soud konstatoval porušení práva na život, zákazu nelidského či ponižujícího zacházení a zákazu diskriminace. Podle soudu byla použitá síla nepřiměřená. Policisté drželi zranitelného člověka ve stavu silného rozrušení v potenciálně životu nebezpečné poloze, aniž dostatečně sledovali jeho zdravotní stav a včas reagovali na ztrátu vědomí. Stanislav Tomáš ležel spoutaný na břiše s rukama za zády přibližně jedenáct minut a po část této doby na jeho trup působil tlak. Zákrok jej podle soudu vystavil bezprostřednímu riziku smrti nebo vážného poškození zdraví.
Tím padl první pilíř české oficiální reakce. Tvrzení, že zákrok byl bezproblémový a provedený v souladu se zákonem.
Evropský soud neřekl, že každý donucovací prostředek byl od první sekundy neoprávněný. Neřekl ani to, že policie neměla proti rozrušenému a agresivnímu člověku zasáhnout. Řekl něco podstatnějšího. I člověk pod vlivem drog, který se chová násilně nebo protiprávně, má právo nezemřít v důsledku nepřiměřeného policejního postupu. Policista nepřestává odpovídat za život zadrženého v okamžiku, kdy zjistí, že zadržený není sympatický, střízlivý nebo bezúhonný.
Právo na život není prémie za slušné chování.
To je přesný opak logiky, kterou v roce 2021 nabízela část politické reprezentace i veřejné debaty. Tehdy se charakter mrtvého, drogy v jeho těle a jeho předchozí jednání používaly jako univerzální odpověď na všechny otázky. Jako by intoxikace automaticky legalizovala jakoukoli míru síly. Jako by poškozování auta rušilo povinnost policie kontrolovat, zda spoutaný člověk dýchá. Jako by trestní minulost člověka snižovala hodnotu jeho života.
Potom padl druhý pilíř. Tvrzení, že české orgány případ řádně vyšetřily.
Evropský soud kritizoval práci GIBS za to, že vyšetřování řádně nezohlednilo nebezpečnost polohy na břiše, nevypořádalo se s rozpornými důkazy a neposkytlo rodině dostatečné informace o průběhu řízení. Podstatné okolnosti nebyly důkladně prověřeny. Vyšetřování tedy neselhalo pouze tím, že dospělo k výsledku, se kterým se Štrasburk neztotožnil. Selhalo už ve způsobu, jakým bylo vedeno.
To je zásadní rozdíl. Evropský soud není další znalecká komise, která by si pouze jinak vyložila pitevní zprávu. Hodnotil, zda Česká republika splnila svou povinnost skutečně zjistit, co se při zásahu stalo, zda použitá síla byla nezbytná a zda policisté udělali dost pro ochranu života člověka, kterého měli plně pod kontrolou.
Odpověď soudu zní, že ne.
Třetí pilíř se týkal diskriminace.
České orgány podle soudu dostatečně neprošetřily, zda v zacházení se Stanislavem Tomášem a v následném vyšetřování nehrál roli protiromský předsudek. To neznamená, že soud prokázal rasistický úmysl konkrétního policisty nebo že při zákroku zazněla rasistická nadávka. Znamená to, že stát měl vzhledem k okolnostem vážně a metodicky prověřit možnost diskriminačního zacházení. Neudělal to.
Také zde se ukazuje slabina českého uvažování o rasismu. Rasismus si často představujeme výhradně jako otevřenou nenávist. Někdo musí vyslovit urážku, přiznat nenávist k Romům nebo se nechat vyfotografovat s hákovým křížem. Institucionální diskriminace však může vypadat mnohem méně teatrálně. Může mít podobu nižší citlivosti k utrpení určitého člověka, automatické důvěry ve verzi policistů, zlehčování rozporů nebo nezájmu klást otázky, které by v případě jiné oběti možná položeny byly.
Právě to je na rozsudku nejnepříjemnější. Neříká pouze, že tři policisté mohli postupovat jinak. Ukazuje řetězec institucí, které se navzájem ujistily, že není nutné nic zásadního zpochybňovat.
Policie se veřejně obhájila dříve, než případ vyšetřila. Ministr vnitra se postavil za policisty, jejichž postup měl být teprve nezávisle posouzen. Premiér proměnil smrt člověka v poučení o tom, jak se chová „normální slušný člověk“. GIBS následně neshledala trestný čin. Výhrady zástupkyně ombudsmana zůstaly stranou hlavního oficiálního příběhu. Až Evropský soud pro lidská práva musel po pěti letech vysvětlit, že člověk pod kontrolou policie měl právo na ochranu života, přiměřené zacházení a účinné vyšetření své smrti.
Je proto zavádějící zredukovat rozsudek na zprávu, že Česká republika zaplatí sestře Stanislava Tomáše odškodnění. Přiznaných dvacet tisíc eur za nemajetkovou újmu a náhrada nákladů jsou jen právním následkem. Podstatný je obsah rozsudku. Stát neochránil život, použil nepřiměřenou sílu, nezajistil účinné vyšetřování a řádně neprověřil možnou diskriminaci.
Současně je třeba říct přesně, co rozsudek není. Není to trestní rozsudek nad jednotlivými policisty a nekonstatuje úmyslnou vraždu Stanislava Tomáše. Rozsudek senátu navíc zatím není konečný, protože strany mohou požádat o postoupení věci velkému senátu.
To však nezmenšuje jeho význam. Naopak. Evropský soud neposuzoval pouze individuální trestní vinu. Posuzoval odpovědnost České republiky jako státu. A shledal selhání na několika úrovních současně.
V roce 2021 byla veřejnosti předložena jednoduchá pohádka. Agresivní narkoman ničil auta, policisté odvedli profesionální práci a muž následně zemřel na drogy. Každý, kdo se ptal na klečení, polohu na břiše, neposkytnutí první pomoci, zpožděné přivolání sanitky nebo možný rasový rozměr případu, mohl být označen za člověka, který nespravedlivě útočí na policii a dováží do Česka americké kulturní války.
Po rozsudku ze Štrasburku tato verze neobstojí.
„Žádný český Floyd“ nebyl závěr nezávislého vyšetřování. Byl to komunikační reflex instituce, která se rozhodla chránit vlastní pověst dříve než práva člověka, jenž zemřel v její moci.
A právě tento reflex Evropský soud pro lidská práva rozebral kus po kuse.
Napsat komentář