Komunisto!

Po roce 1989 v české veřejné debatě dlouho stačilo, aby někdo nebyl komunista. To bylo samo o sobě považováno za politickou kvalifikaci. Nebyl komunista, tedy byl demokrat. Nebyl komunista, tedy rozuměl svobodě. Nebyl komunista, tedy měl pravdu o trhu, člověku, společnosti i dějinách.

Jenže to byla zkratka. Historicky pochopitelná, ale pořád jen zkratka.

Česká společnost vyšla z režimu, který čtyřicet let zneužíval jazyk rovnosti, třídy, pracujících, spravedlnosti a kolektivního zájmu. Není divu, že po jeho pádu lidé nechtěli slyšet nic, co znělo podobně. Jenže v té euforii se nestalo jen to, že byl odmítnut komunismus jako totalitní mocenský systém. Spolu s ním byla často odmítnuta i schopnost normálně mluvit o nerovnostech, moci, třídě, vlastnictví, sociálním původu nebo strukturálních bariérách.

A do prázdného místa po povinné ideologii rychle nastoupil jiný příběh. Západní mýtus svobodného individua, které stojí samo před světem, volí, soutěží, pracuje na sobě a podle své píle a schopností se vypracuje. Člověk jako podnikatel vlastního života. Společnost jako otevřené hřiště. Trh jako neutrální mechanismus. Úspěch jako důkaz schopnosti. Neúspěch jako osobní selhání.

V devadesátých letech tomu lidé asi chtěli věřit. Po zkušenosti s režimem, který člověka podřizoval kolektivu, straně, kádrovému posudku a státu, musel být obraz svobodného jednotlivce nesmírně přitažlivý. Jenže přitažlivost není totéž co pravdivost.

Ten mýtus byl problematický už tehdy. Na Západě už dávno existovala kritika nerovností, kritika neoliberálního pojetí svobody, kritika trhu jako údajně neutrálního řádu, kritika meritokracie i vědomí toho, že životní šance nejsou rozdělovány od nuly. Jenže u nás se často přebíral idealizovaný obraz Západu, ne jeho skutečné spory. Jako bychom si nevzali západní demokracii v celé její konfliktnosti, ale reklamní leták na mýtus v akci.

To platí i pro otázku, co vlastně znamená být pravičák nebo konzervativec.

Na Západě mají pravice i konzervatismus dlouhé intelektuální dějiny, vnitřní spory, různé proudy a vlastní napětí ve vztahu ke státu, trhu, tradici, náboženství, institucím, národu, vlastnictví i sociálnímu řádu nebo změně. Konzervatismus není jen „nesnáším levici“. Pravice není jen „nejsem komunista“. Existuje liberální pravice, konzervativní pravice, křesťanskodemokratická tradice, ordoliberalismus, libertarianismus, národní konzervatismus, sociální konzervatismus, tržní fundamentalismus i konzervatismus opřený o instituce a odpovědnost. To všechno jsou odlišné tradice, ne jedna hromada s cedulkou „nejsem komunista“.

U nás se ale často stalo něco jednoduššího. Pravičákem nebo konzervativcem se člověk stal hlavně tím, že nebyl komunista. A tahle negativní identita dlouho stačila. Nebyl jsi komunista, tedy jsi byl na správné straně. Nemusel jsi přesně říct, jak chápeš svobodu, co si myslíš o nerovnostech, jaký má být vztah trhu a státu, jakou roli mají instituce, co je tradice, co je odpovědnost, co je spravedlnost, kde končí osobní zásluha a začíná zděděná výhoda. Stačilo ukázat na minulý režim a říct to já nejsem.

A nejhorší je, že to v mnoha debatách stačí dodnes.

Stačí nebýt komunista. Stačí se zaklínat svobodou, trhem, odpovědností a zdravým rozumem. Stačí označit každou analýzu nerovností za levicovou ideologii. Stačí říct „komouš“, „marxista“, „neomarxista“, „závistivec“ nebo „ideolog“ a člověk nemusí dál nic dokazovat.

Jenže politická identita nemůže donekonečna stát jen na tom, čím není. Když konzervatismus neví, co chce konzervovat, kromě vlastního odporu k levici, je to spíš reflex než tradice. Když pravice neumí mluvit o společnosti jinak než přes individuální zásluhy a antikomunismus, není to politická teorie. Je to devadesátkový autopilot.

A tím se veřejná debata ochudila. Protože mezi komunistickou ideologií a naivní vírou v absolutně svobodné individuum existuje obrovský prostor normální sociální analýzy. Dá se mluvit o nerovnostech, aniž člověk chce znárodňovat. Dá se mluvit o třídě, aniž vzývá diktaturu proletariátu. Dá se mluvit o moci a trhu, vlastnictví a kapitálu, aniž člověk popírá osobní odpovědnost. Dá se mluvit o strukturálních bariérách, aniž člověk tvrdí, že jednotlivec nemá žádnou vlastní působnost.

Navíc se od roku 1989 nevyvíjela jen ekonomika a politika. Vyvíjely se i sociální vědy. Sociologie, politologie, ekonomie, antropologie, kulturní studia, urbánní studia, výzkum vzdělávání, bydlení, chudoby, regionálních nerovností nebo sociální mobility nestály třicet let na místě a nečekaly, až jim někdo v české debatě dovolí nebýt komunismem.

Pojmy jako třída, kapitál, moc, status, habitus, sociální reprodukce, symbolická moc, strukturální nerovnost nebo prostorová segregace nejsou automaticky politické nadávky. Jsou to analytické nástroje. Lze je používat dobře i špatně, přesně i líně, empiricky i ideologicky. Ale nelze je pokaždé deklasovat jen tím, že někomu připomenou marxistický seminář z roku 1983.

To, že někdo v debatě používá teorii, ještě neznamená, že někomu podsouvá ideologii. Teorie se snaží vysvětlit, jak něco funguje. Ideologie říká, co má být, kdo je viník a kam se má společnost ubírat. Samozřejmě se mohou prolínat. Teorie může mít politické důsledky a ideologie si může teorii přivlastnit. Ale pokud někdo každou teorii společnosti automaticky označí za ideologii, často tím jen chrání vlastní nevyslovenou ideologii, kterou považuje za zdravý rozum.

Právě tady je jádro problému. Česká debata se pořád příliš často tváří, že existuje neutrální „normální“ pohled, který říká jednotlivec, trh, odpovědnost, zásluhy. A proti němu stojí „ideologové“, kteří mluví o třídě, nerovnostech, moci a reprodukci privilegií. Jenže ten první pohled není neutrální. Je to také výklad světa. Také ideologický. Jen je kulturně usazený tak hluboko, že se sám sobě jeví jako realita.

Jakmile někdo začne popisovat, že lidé nevstupují do života ze stejné startovní čáry, že rodina, region, majetek, vzdělání, bydlení a sociální kapitál zásadně určují možnosti člověka, část publika slyší „komunismus“. Ne proto, že by šlo o komunistickou tezi, ale proto, že se tím narušuje pohodlný příběh o světě, kde si každý za všechno může sám.

Antikomunismus jako historická zkušenost byl pochopitelný. Antikomunismus jako trvalá náhražka analýzy je problém. Po téměř čtyřiceti letech od pádu režimu už nestačí říct „nejsem komunista“, a tím mít vyřešenou teorii společnosti. Nestačí odmítnout jednu ideologii a nevšimnout si, že člověk mezitím přijal jinou.

Mýtus svobodného individua byl v českém prostředí po roce 1989 velmi silný právě proto, že odpovídal emocionální potřebě doby. Lidé chtěli věřit, že teď už je všechno otevřené. Že konečně rozhoduje schopnost, práce, talent, odvaha. Že staré struktury padly a začíná férová hra. Jenže žádná společnost nezačíná od nuly. Majetek, kontakty, vzdělání, regionální rozdíly, privatizace, instituce, staré sítě a nové příležitosti se nerozdělily rovnoměrně. Někdo vstoupil do svobody s kapitálem, někdo s nezaměstnaností, někdo s bytem, někdo někdo s kontakty a někdo s rozbitým regionem za zády.

A právě tady se člověk najednou „stane komunistou“.

Ne tím, že by chtěl návrat jedné strany, znárodňování všeho, plánovanou ekonomiku nebo politickou diktaturu. Ale tím, že začne popisovat vztahy, které devadesátkový mýtus svobodného individua potřebuje nechat neviditelné.

Když popisuju vztah mezi trhem, vlastnictvím, bydlením, sociálním původem, regionem, vzděláním a životními šancemi, nehlásím se tím ke komunistické ideologii. Popisuju, že člověk nežije ve vakuu. Že nevstupuje do života jako čistá svobodná jednotka s batohem talentu a vůle. Vstupuje do něj s rodinou, adresou, majetkem nebo jeho absencí, školou, jazykem, sítí kontaktů, zdravím, dluhem, bydlením, regionem a institucemi, které mu buď otevírají dveře, nebo je zavírají ještě předtím, než k nim dojde.

Když řeknu, že trh není přírodní úkaz, ale společenský mechanismus zasazený do práva, vlastnictví, moci a institucí, nejsem komunista. Jen odmítám předstírat, že trh spadl z nebe jako počasí. Trh je uspořádání vztahů. Někdo v něm vlastní, někdo platí. Někdo nastavuje podmínky, někdo se jim přizpůsobuje. Někdo má kapitál, někdo má jen čas, tělo a pracovní sílu. To není ideologická nadávka. To je popis.

Když řeknu, že bydlení není jen otázka individuální odpovědnosti, ale mocenský vztah mezi vlastníky, nájemníky, obcemi, státem, developery, bankami a lidmi, kteří prostě potřebují někde žít, nejsem komunista. Jen nehraju hru, že střecha nad hlavou je běžné spotřební zboží jako televize nebo lednice.

Když řeknu, že třída existuje, neříkám tím, že všichni mají pochodovat pod rudým praporem. Říkám, že společnost má vrstvy, zájmy, nerovné zdroje a nerovné možnosti. Že někdo může riziko kapitalizovat a jiný ho jen nést. Že někdo může z krize koupit byt a jiný v té samé krizi o bydlení přijít. Že pro někoho je flexibilita svoboda a pro někoho jiného je to jen hezčí slovo pro nejistotu.

A tady se spouští rudý alarm.

Protože jakmile člověk takhle mluví, naruší pohodlný příběh o tom, že kdo se snaží, uspěje a kdo neuspěl, málo se snažil. A když se ten příběh naruší, část lidí nesáhne po argumentu, ale po nálepce. Komunista. Marxista. Ideolog. Závistivec.

Jenže to není diagnóza mých postojů. To je obranná reakce jejich rámce.

Já jsem se nestal komunistou tím, že popisuju moc, třídu, trh, bydlení a nerovnosti. Jen používám analytický slovník tam, kde by jiní radši nechali motivační citát o odpovědnosti jednotlivce. V české debatě to často stačí. Kdo popíše mocenský vztah, je komunista. Kdo ho maskuje jako zdravý rozum, je realista.

To je celé kouzlo.

Nejsem komunista pokaždé, když odmítnu předstírat, že chudoba je charakterová vada, trh je přírodní zákon a nerovnosti jsou jen vedlejší produkt svobody. Jen nechci zaměňovat svobodu za situaci, kdy silnější nemusí vysvětlovat svoji výhodu a slabší musí donekonečna dokazovat, že si svůj život nezkazil sám.

A možná právě proto ta nálepka tak snadno přistane. Protože kdybychom připustili, že jde o normální sociální analýzu, museli bychom se bavit o obsahu. O moci. O vlastnictví. O bydlení. O třídě. O regionu. O tom, kdo má z čeho prospěch a kdo nese náklady.

A to je mnohem nepříjemnější než říct „komunista“ a jít dál.

Proto je dnes nutné vrátit do debaty analytický slovník, který byl po roce 1989 odhozen jako podezřelý. Ne proto, abychom rehabilitovali komunismus. Právě naopak. Proto, abychom konečně dokázali mluvit o společnosti bez primitivních nálepek.

Po roce 1989 bylo pochopitelné utéct od slovníku, který byl spojený s režimní lží. Ale nebylo nutné utéct až do pohádky, že společnost tvoří jen svobodní jednotlivci, kteří si každý sám píší svůj osud mimo moc, třídu, majetek, region a instituce.