Po dlouhé době jsem viděl reportáž na Nově. Někde v Řepákovicích, Lešanech, Kozovicích nebo Smrkánovicích mají stát větrníky a vesnický člověk tak zažívá opravdové dobrodružství. Kamera zabírá pole, náves, plot, túje a paní v zástěře, která s výrazem poslední strážkyně české krajiny oznamuje, že ty větrníky budou všude vidět, bude z nich hluk a oni se snad budou muset odstěhovat.
A já jsem v tu chvíli necítil obavy o energetickou bezpečnost, potřebu veřejné diskuse ani soucit s obyvatelstvem. Cítil jsem jen čistou, nádherně průzračnou škodolibost.
Ano, paní. Budou tam.
Budou veliké, bílé a nepřehlédnutelné. Budou stát za polem, za kravínem, za kostelem i za tím vaším plotem s plastovými tújemi. Budou vidět z návsi, od autobusové zastávky, ze zahrady i z okna nad dřezem. Každé ráno odhrnete záclonu, podíváte se ven a ony tam pořád budou. Jeden vlevo, druhý vpravo a třetí přesně uprostřed toho slavného ničím nerušeného horizontu tvořeného řepkou, dráty vysokého napětí, rezavým silem a střechou místního autoservisu.
A když zafouká, začnou se točit.
Pomalu, pravidelně, majestátně. Bez ohledu na usnesení zastupitelstva, podpisovou akci v Jednotě a rozhořčenou facebookovou skupinu STOP VĚTRNÉMU TERORU V NAŠEM KRAJI. Budou se točit během pouti, zabijačky i hasičského bálu. Budou se točit, zatímco místní odborník na všechno, který dosud opravoval sekačky a prodával med, bude v hospodě vysvětlovat účinky infrazvuku na štítnou žlázu skotu a lidskou psychiku. Budou se točit i ve chvíli, kdy někdo vytiskne z internetu fotografii mrtvého orla z Texasu a přinese ji na obecní úřad jako nezvratný vědecký důkaz.
Nova přijede znovu. Paní si tentokrát vezme lepší zástěru a postaví se za plot. Řekne, že dřív tu býval klid, že se nikdo nikoho na nic neptal a že krajina už nikdy nebude jako dřív. Kamera zabere její ustaraný obličej, střihne na pomalu rotující lopatku a reportér vážným hlasem pronese, že obec je rozdělená. Potom přijde reklama na půjčku, prostředek proti nadýmání a slevu na kuřecí stehna.
A větrníky se budou dál točit.
Paní pohrozí, že se odstěhuje. Neodstěhuje se. Kam by chodila? V sousedních Prdelovicích plánují fotovoltaiku a v Kozomrdech má být obchvat. Tak zůstane, bude každou návštěvu vodit k oknu a ukazovat jí, jak strašně to celé zničilo její život. Za tři roky už si větrníků skoro nevšimne. Za pět let je obec dá na pohlednici. Pod jedním vznikne naučná stezka a na pouti se budou prodávat perníčky ve tvaru vrtule.
Nechci o tom slyšet nic rozumného. Nezajímá mě energetický mix, emisní cíle, hlukové limity ani návratnost investice. Vím, že větrníky mají stát leckde, a ať tam stojí. Mně pro tuto chvíli úplně stačí vědomí, že nějaké Řepákovice právě zažívají svoje velké vesnické dobrodružství a že tragédie, kterou sledujeme v televizní reportáži, spočívá v tom, že paní za plotem uvidí z kuchyně technickou stavbu.
Tak ji uvidí. No a co?
Svět se nezastaví. Slunce ráno vyjde, slepice snesou vejce, traktor projede bahnem přes náves a nad tím vším se budou otáčet tři obrovské bílé vrtule. Ne jako symbol pokroku, ekologie nebo budoucnosti. Prostě tam budou stát. Obrovské, bílé a neodvolatelné. Přímo před jejich nasranými ksichty. A mně to bude dělat radost.
Žádná pointa. Žádné poučení. Jen několik set tun oceli na horizontu a moje upřímné přání.
Užijte si dobrodrůžo, Řepákovice!
Máte je tam.
Nasrat.
Napsat komentář