Every Day Is Halloween

Koukám na fotky z Prague Pride a v hlavě mi začnou hrát Ministry. Every Day Is Halloween.

Ne proto, že by na těch fotkách byla nějaká monstra, podivíni nebo lidé v kostýmech. Právě naopak. Ta asociace funguje, protože je v ní něco jednoduššího. Proč vlastně potřebujeme zvláštní den, zvláštní týden nebo zvláštní průvod, během kterého je najednou dovoleno vypadat jinak, chovat se jinak, být vidět jinak.

Halloween má podobnou zvláštnost. Jednou za rok si obléknete něco absurdního, namalujete si obličej, na chvíli jste někým, kým běžně být nesmíte. Společnost vám k tomu vystaví jednodenní propustku. Dnes je to dovoleno. Zítra se vraťte do normálu.

Dead Kennedys se téhle absurditě vysmívali už dávno. Proč potřebujeme jeden den v roce, kdy je dovoleno pustit se z řetězu. Ministry pak tu myšlenku převrátili do hesla, které se dokonale zabydlelo v gothic a alternativních subkulturách. Every Day Is Halloween. Pro někoho extravagance není převlek. Není to kostým, který se večer sundá a pověsí do skříně. Je to jeho běžný život.

A přesně to mi připomíná Prague Pride. Ne barevné oblečení nebo třpytky, to je jen to, co je na fotkách vidět nejsnáz. Jde o možnost držet někoho za ruku bez předchozího mentálního výpočtu, jestli je to zrovna bezpečné. Nemuset se každý den překládat do jazyka, který bude pro ostatní dostatečně pohodlný.

Jenže právě tady se to láme. Ta svoboda má datum. Má trasu, kordon, pořadatele, policejní doprovod a duhové vlajky s pečlivě vyznačeným začátkem a koncem. Několik hodin existuje ohraničený prostor, ve kterém je dovoleno být viditelně jiný. Pak se svět přepne zpátky. Tramvaje jezdí dál, Vltava teče, republika přežije další odpoledne a v pondělí ráno je zase potřeba počítat, komu co říct. Kolegovi, rodině, cizímu člověku v čekárně, kterému stačí jedna nesprávná věta a rozhovor se změní.

A možná je v tom ještě jeden háček. Viditelnost sama o sobě nic neřeší. Průvod ukáže, kolik lidí existuje a jak vypadají, ale neptá se, proč se ta viditelnost pořád musí platit zvláštním dnem. Snadno se pak pozornost přesune k tomu, jak byl který ročník barevný, a míň už k tomu, co se skrývá za tím obyčejným pondělím. Dá se nosit i kostým, který nikdy nemá padnout dolů.

Skutečným vítězstvím by nebylo, kdyby byl Pride větší a hlučnější. Bylo by jím, kdyby jednou přestal být v tomhle smyslu potřeba. Ne proto, že by zmizeli gayové, lesby, trans lidé nebo drag queens, ale proto, že by zmizela potřeba vyhradit jim den, kdy směj existovat bez vysvětlování.

Každý den možnost obléct si, co člověk chce. Každý den možnost říct můj manžel, moje žena, můj partner, aniž by se z věty stal politický akt. Bez zvláštního povolení. Bez svátku. Bez kostýmu.

Every Day Is Halloween.