O koncesionářských poplatcích, politické moci a pozvolném umírání nezávislých institucí
Nejdřív se začne mluvit o penězích. Je to osvědčený postup. Penězům rozumí každý, nebo si to aspoň myslí. Platíme daně, platíme poplatky. Proč to nesloučit? Nebylo by to jednodušší a levnější? A proč řešit, odkud peníze jdou, když je nakonec stejně zaplatíme my všichni?
Kdyby šlo o městský bazén, stačilo by spočítat náklady a přínosy. Jenže Česká televize není bazén. Má mimo jiné kontrolovat politickou moc. A právě ta politická moc teď rozhoduje, jak bude televize placená. Sněmovna poslala zrušení poplatků do druhého čtení v sobotu 24. října ve 4:36 ráno. Ten čas si koalice odhlasovala předem.
To není účetní problém. To je problém demokracie.
Nezávislost instituce není vlastnost, kterou zákon jednou přidělí a je hotovo. Je to konstrukce. Kdo koho volí, kdo koho smí odvolat, odkud tečou peníze a jak těžké je ten tok přiškrtit. Česká televize není nezávislá proto, že o ní zákon říká, že je veřejnoprávní. Je nezávislá jen do té míry, do jaké tahle konstrukce vydrží tlak. Peníze jsou v ní nejcitlivější páka.
Financování z rozpočtu samo o sobě nezávislost nezabíjí. Některé evropské země to tak dělají a funguje to. Funguje to ale tam, kde k penězům patří garance, nezávislé posouzení potřeb a ochrana redakce. Nelze vzít jeden díl cizího stroje a tvářit se, že ostatní nejsou potřeba.
Nic z toho nezačalo poplatky
V květnu 2020 zvolila Sněmovna do Rady České televize Hanu Lipovskou, Pavla Matochu a Lubomíra Xavera Veselého. V listopadu rada na návrh Lipovské odvolala celou dozorčí komisi a rychle si zvolila novou. Nejvyšší správní soud o dva roky později rozhodl, že odvolání bylo nezákonné. Rozsudek byl správný a nic nezměnil. Nešlo o to, jestli se radním líbí zprávy. Šlo o hranice pravomocí orgánu, který má televizi kontrolovat, ne řídit.
Od podzimu 2023 volí šest z osmnácti radních Senát, aby jedna parlamentní většina nemohla obsadit celý orgán. Pojistka ale tlak neruší. Rada dál volí a odvolává ředitele, schvaluje rozpočet a kontroluje hospodaření. Do zpráv mluvit nesmí. Podmínky, za kterých zprávy vznikají, ale určuje.
V květnu 2025 rada odvolala generálního ředitele Jana Součka patnácti hlasy ze sedmnácti. Radní mluvili o porušování zákona a manažerských chybách, Souček o vydírání. Tentýž Souček přitom v létě 2024 sám zrušil 168 hodin, pořad s půlmilionovým publikem.
Pak přišly Otázky Václava Moravce. Z dlouhodobé nepřítomnosti Tomia Okamury v pořadu se stal případ pro etický panel i radu. Koncem ledna 2026 vedení odstavilo hlavní dramaturgyni Hanu Andělovou. Osmého března přišel Okamura po devíti letech do studia a na konci téhož vysílání Moravec oznámil, že za současných podmínek nemůže ručit za nezávislost redakční práce. Po jednadvaceti letech odešel. Vedení jeho výklad odmítlo. Okamura ten den vzkázal, že na slibu zrušit poplatky to nic nemění.
Pluralita diskusí je legitimní požadavek a předseda Sněmovny do politické debaty patří. Právě proto je ten případ tak poučný. Každý jednotlivý krok se dá obhájit.
Na začátku října 2026 pak ministr zahraničí a šéf Motoristů Petr Macinka oznámil, že nad Českou televizí „definitivně zlomil hůl“. Dodal, že Motoristé už na koaliční radě nebudou namítat nic proti žádnému návrhu ANO nebo SPD, který se týká televize a rozhlasu. O pár dní později ho televize nepustila do předvolební Superdebaty, protože kandidoval. Ministr zakázal všem zaměstnancům ministerstva mluvit s kýmkoli z České televize až do konce voleb.
Každá z těch událostí má vlastní příběh. Kdo z nich skládá důkaz jedné řízené operace, dělá zkratku. Kdo trvá na tom, že spolu nesouvisí, dělá jinou. Kritizovat média je legitimní. Problém začíná, když se nespokojenost s obsahem potká se snahou změnit podmínky, za kterých obsah vzniká. Macinkovo prohlášení je přesně tohle místo. Uražený koaliční partner tam veřejně proměnil zlost na vysílání v bianko šek na změnu zákona. Žádný plán k tomu potřeba nebyl.
K ovládnutí instituce nepotřebujete cenzora
Ovládnutí média dnes neznamená, že vláda obsadí budovu a postaví do studia tiskového mluvčího. Účinnější je nechat fasádu stát. Ředitel, rada, kodex, slavnostní deklarace nezávislosti. Zpravodajství běží dál, investigativa taky.
Mění se jen to, jak se uvnitř rozhoduje. Vedení nemusí dostat telefonát z ministerstva. Stačí, že ví, že další konflikt zkomplikuje jednání o penězích. Redaktor nemusí dostat zákaz tématu. Stačí, že si všimne, které otázky přinášejí zbytečně moc problémů. Tak vzniká autocenzura. Ne ze strachu z trestu, ale z předvídání.
Nejhorší na tom je, že každý jednotlivý krok vypadá rozumně. Novináři mají být odpovědní. Televize vyvážená. Rada má kontrolovat, ředitel umět řídit, peníze se nemají vyhazovat. Všechno pravda. A všechno se dá použít jako páčidlo.
Právně tedy o zestátnění nejde. Televize si ponechá status, majetek i vedení. Jenže o skutečné autonomii nerozhoduje, kdo smí vydávat příkazy. Rozhoduje, kdo určuje hranice možného. Instituce, která se začne chovat jako závislá na politické přízni, nepotřebuje být státním podnikem.
To neznamená, že je Česká televize dnes ovládnutá. Na takový závěr chybějí důkazy. Znamená to, že změna financování není izolovaná účetní operace.
Instituce se nestaví pro vlády, kterým věříme
Zastánci reformy říkají, že příspěvek bude stanovený zákonem a valorizovaný. Ministr kultury Oto Klempíř odmítá, že by šlo o útok na nezávislost, protože televize si ponechá status, vedení i radu. Stojí za to podívat se, co ta garance obsahuje.
Česká televize má ze státního rozpočtu dostat 5,74 miliardy korun. Letos hospodaří s 8,5 miliardy. Financování se vrátí na úroveň let 2008 až 2024. A valorizace přijde, až souhrnná inflace přesáhne deset procent. Garance tedy začíná škrtem o miliardu a inflační doložka se probudí, až inflace ukousne desetinu. Zákonem stanovené financování je pořád lepší než roční vládní libovůle. Jenže tahle konkrétní garance chrání hlavně stát před tím, aby musel přidávat.
Navíc i poplatek stojí na zákoně, který lze změnit prostou většinou. Rozdíl mezi oběma modely tedy neleží v tom, jestli jde zákon změnit. Leží jinde.
Poplatek je oddělený tok. Kdo ho chce snížit, musí to udělat nahlas, samostatně, a vysvětlit proč. Rozpočtová kapitola se každý podzim ocitne na stejném stole jako důchody, obrana a dálnice. Škrt tam nevypadá jako útok na nezávislost. Vypadá jako šetrnost.
A nejde jen o škrty. Vedení televize bude každý rok přesně vědět, s kým vyjednává. To je ten telefonát, který nikdy nemusí zazvonit.
Demokratické instituce se nekonstruují pro vlády, kterým důvěřujeme. Konstruují se pro vlády, kterým důvěřovat nebudeme. Nezávislost se nepozná podle toho, jestli ji současná vláda slibuje respektovat. Pozná se podle toho, jestli vydrží vládu, která ji respektovat nebude.
Mezitím se hádáme o složenku
Pod články o reformě se opakují tytéž otázky. Proč platit zvlášť, když platím daně? Kolik se ušetří na výběru? Jako by šlo o reorganizaci účtárny. Občan se v té debatě proměnil v plátce, který chce levnější službu, a veřejnoprávní médium v dodavatele obsahu, kterého lze měřit cenou a spokojeností zákazníka.
Jenže investigativa je nepříjemná, politické diskuse únavné a kulturní pořad osloví pár tisíc lidí. Hodnotu nemají proto, že se líbí. Mají ji proto, že existují i tehdy, když se nelíbí tomu, kdo zrovna vládne.
Českou televizi nemusíme mít rádi. Můžeme kritizovat moderátory, hospodaření i novinářské chyby. Nezávislé médium má takovou kritiku unést. Kdo ale chce lepší veřejnou službu, chce něco jiného než ten, kdo chce službu poslušnou. Zvenku ty dva požadavky zní skoro stejně.
Státní televize nevznikne ve chvíli, kdy vláda začne diktovat zprávy. Vznikne na nějaké úterní poradě, kde dramaturg škrtne jméno hosta dřív, než se kdokoli zeptal. Nikdo mu to nenařídil. Jen věděl, že se na podzim bude schvalovat rozpočet.
Napsat komentář