Kamarádi

Vedle Jinocha seděl na baru Tchoř. Tchoř není přezdívka. To je diagnóza. Tchoř se totiž kdysi jmenoval Stanislav Čech, ale to už nikoho nezajímá.  Lidi mu začali říkat Tchoř už někdy na přelomu tisíciletí, když ještě žil na ubytovně pro bývalé zaměstnance Mosteckých dolů a chodil po městě v bundě, co smrděla jako všechno, co už nikdo nechce. A ta vůně (nebo spíš zápach) se s ním táhne dodnes. Tchoř byl kdysi někým. Opravdu. Prý dělal u ČSAD jako dispečer. Měl manželku, psa a zahrádku. Ale pak přišel rozvod, pes chcípnul a zahrádka připadla švagrovi. Zůstal mu jen smysl pro detail a paměť jako fotopapír. Hanebný Jinoch ho bere jako jediného člověka, kterého se neštítí. Protože Tchoř se nesnaží nic skrývat. Je to chodící rezignace v lidské podobě. A zároveň svědek. Pamětník. A kámoš.

Tchoř se napil a obrátil se k Jinochovi. „V Mostě. Nádraží. Ráno. Mlha, co bys v ní nepoznal ani vlastní stín…“ řekl a zakroutil hlavou, jako by si ověřoval, že si to nevymyslel. „A oni tam chodili jak dva duchové, chápeš? Koš za košem. Tichej rituál. Jeden sáhne do koše a něco vytáhne, druhej otevře tašku a říká: dej to do tašky. Furt dokola.“

Jinoch si potáhnul z cigarety a přikývl.

„Pak přišli k tomu automatu na kafe,“ pokračoval Tchoř. „Ten jeden říká: hele, tady je kafe v kelímku. A druhej hned: dej to do tašky. A tak ho ten první vzal a hodil tam ten plastovej kelímek, celej, i s tím, co v něm bylo. Bez řečí. Prostě kafe v tašce. A šli dál. Ty dva somráci prostě zmizeli v mlze s tou taškou plnou bordelu.“

Tchoř se na chvíli odmlčel a pak se zas podíval na Jinocha. „Víš, co mě na tom fakt rozsekalo?“ řekl Tchoř a v očích mu nehořel soucit, ale něco mezi únavou a vztekem. „Že to brali jako normu. Žádný otázky, žádný proč, žádný ‚kurva, jak jsme se sem dostali a co tady jako máme dělat? ‚. Ne. Jeden šáhne do koše, druhej řekne dej to do tašky. Jako nějakej posranej stroj. Co s těma lidma je? “

„Taky nás to čeká, víš?“ odpověděl Jinoch. „Ne teď. Možná ne zítra. Ale jednou budem stát mezi posranym kávomatem a košem na zvratky na nějakým hnusným místě a jeden z nás bude vybírat koše a druhej bude říkat, ať to hodí do tašky. A nebude v tom žádná tragédie. Jen přirozenej vývoj.“

Tchoř se uchechtl.

„Do koše se hrabat nebudu,“ zavrčel. „Tašku klidně ponesu. Plnou sraček, prázdnejch kelímků, plesnivejch rohlíků a špinavejch zbytků světa, co už nikoho nezajímaj. To jo. Ale do toho zasranýho koše lézt nebudu. Nikdy.“

„Víš, že nést tu tašku je vlastně horší?“ řekl Jinoch tiše, skoro neochotně. „Ten, co se hrabe v koši, je aspoň zaneprázdněnej. Má práci. Má ruce v bordelu a nemusí přemejšlet, prostě hledá něco do tašky toho druhýho. Ale ten, co drží tu tašku… ten to všechno nese. Celý to svinstvo, co v ní je.“

Za barem to cinklo. Boháč do té chvíle nemluvil. Nikdy nemluvil, pokud nemusel. Tentokrát ale zvedl oči a pomalu řekl: „Poslouchat trosky za barem je to nejtěžší na týhle práci. A to jsem jednou tahal mrtvýho chlapa z hajzlu.“

Chvíli bylo ticho jako kdyby se hospoda na moment zhluboka nadechla.

„Každej večer tu někdo brečí do piva. A já jen leju a dělám, že mě to nezajímá. Je to moje práce vám všechny ty blbý kecy odkejvat.  Ale víte, co vám řeknu, kreténi?“ podíval se na Jinocha. „Tu tašku už dávno nesem všichni. I já. Jen ji mám položenou tady za barem, aby nebyla vidět.“

Sáhl po láhvi vodky a dodal k Tchořovi:

„A nikdo z nás si nemůže bejt jistej, kdy přestane nosit a začne hrabat.“

Jinoch zvedl obočí. Tvářil se pořád stejně – jako někdo, koho už dávno nic nepřekvapuje – ale v očích mu něco přeskočilo. Malý záchvěv zájmu. Ne kvůli Boháčovi. Kvůli tomu chlapovi.

„A kdo to byl?“ zeptal se. „Ten z hajzlu.“

Boháč chvíli mlčel. Jako by přemýšlel, jestli to vůbec chce znova lovit z paměti. Pak si jen odfrknul nosem.

„Měl nějaký jméno, jasně. Karel. Nebo Mirek. Teď už fakt nevím. Chodil sem pár let. Většinou v noci. Seděl vždycky v rohu, byl samej fórek a měl stejně blbý kecy, jako vy dva. Tohle místo totiž nějak přitahuje samý kretény.“

Nalil z láhve vodky Jinochovi i Tchořovi a sobě taky.

„Ten večer měl úplnej záchvat smíchu. Říkal všem, že ví, kdy chcípne. A že to bude brzo. No… pak šel na hajzl. A zůstal tam.“

Podíval se na Jinocha napůl unaveně, napůl vážně.

 „Jako jo,“ zabručel. „Všichni se tomu smáli, ale on to teda vypointoval. Jenže víš co? Pro něj konec, pro mě začátek průseru.“

Nalil další panáky a pokračoval: „Zavřenej hajzl. Lidi si stěžujou. Některý si to fotěj. Záchranka, policajti, pitomej výslech, každej chce vědět, jestli pil moc, jestli měl zdravotní problémy, jestli se choval podezřele… Kurva, každej tady chlastá moc a každej se chová podezřele!“

Utřel si čelo.

„Takže až mi tady někdo z vás dvou zdechne, aspoň to udělejte u stolu, ať vás můžu posadit ke zdi, opřít o zeď a dělat, že ještě dýcháte, než tady zavřu.“

Tchoř pomalu přikývl. Ani se neotočil na Boháče, jen si potáhnul z cigarety.

„To je jasný,“ zabručel. „U stolu. Bez keců. Sedět rovně, nelíbat podlahu, nedělat bordel. Chápu. Pravidla jsou pravidla.“

Podíval se na Jinocha a pak zpátky na Boháče.

„Hele, až to na mě přijde, dej mě ke zdi. Ale hlídej ty ostatní kretény, jo? Ať mi někdo nepočmárá ksicht fixama. Víš, jak to tady chodí, když někdo usne. Minule tu odpad jeden týpek a Jinoch mu nakreslil přes půl držky péro.“

Jinoch ani nemrknul. Jen si z kapsy vytáhl zapalovač, cvakl a než si připálil, dodal:

„Hele, ten si to péro přes ksicht fakt zasloužil. Smrděl jak kariéra, hypotéka a pasivní agrese.“

Otřel si popel z bundy.

„Tak dostal péro. A navíc – aspoň měl konečně na ksichtě něco, co stálo za pozornost.“

Boháč mezitím beze slova sáhl pod bar, vzal flašku vodky a pomalu ji schoval zpátky na polici.

„Víš co, Jinochu?“ řekl klidně. „Ty seš fakt kretén.“

Utřel pult, pak stejnou utěrkou přejel flašku rumu, jako by tím chtěl vyčistit i vzduch.

„Tady lidi chcípaj na samotu, na dluhy, na diagnózy, o kterejch ani doktoři nevěděj a ty jim ještě kreslíš čuráky na ksicht, protože ti neseděj. Nejsi žádnej vychovatel. Seš stejná troska, ale s fixou a přehnaným sebevědomím.“

Jinoch se zasmál. Ne hlasitě. Ale tím způsobem, kterej leze pod kůži – samolibě, unaveně, jako by právě vyhrál soutěž o největšího hajzla měsíce a byl na to pyšnej.

Neřekl nic. Jen sáhl do vnitřní kapsy bundy, vytáhl tlustou černou fixu a beze slova ji položil na bar. Jemně. Pečlivě. Jako kdyby to byl talisman.

Pak se opřel loktem o pult, potáhl z cigarety a dál se culil.

Boháč se na fixu podíval, pak na Jinocha, ale už nic neřekl. Jen zakroutil hlavou a sáhl po popelníku, který začal přetékat.

Tchoř se díval na fixu na baru jako na zbraň. Malou, nevinnou, ale s jasným záměrem.

Zafuněl, přejel si dlaní po tváři a zamumlal:
„Kurva, možná dneska fakt pojdu na hajzlu…“

Pak pomalu otočil hlavu k Jinochovi. „A ty už se těšíš, co? Máš mě v merku. Ksicht mám pomačkanej jak starej ubrus a ty si říkáš – ideální plátno, to bude péro jak z galerie.“

Napil se piva a pokračoval:

„Ale hele, kámo, jestli mi tam nakreslíš péro, ať je aspoň rovný. Žádnej křivej čurák jak tenkrát u toho účtaře. Ten vypadal jak nedomalovaná nota. Rozumíš? Seš kámoš, takže mi klidně namaluj přes ksicht péro, až tady zdechnu – ale pořádný.“

Jinoch si ho chvíli prohlížel, pak přikývl s kameným výrazem.

„Hele, buď v klidu. Až zdechneš, tak ti tam vyšvihnu takovýho ptáka, že se ti přijde poklonit i tady Boháč. Symetrickýho, černýho, s odleskem. Jak z technickýho výkresu. Normálně výstavní kus.“

Zvedl pivo, jako by připíjel na tu budoucí chvíli.

„A pod to ti napíšu: tady spočívá Tchoř – a tohle péro bylo to nejlepší, co kdy měl na ksichtě.“

Boháč za barem si jen odfrkl. Ne proto, že by nesouhlasil. Ale protože věděl, že tohle už nikdo z nich nezastaví. Dva chlápci na pokraji konce, co spolu vedou estetickou debatu o falickém posmrtném tetování — a v tom je všechno: přátelství, smrt, humor, bolest i tichý souhlas s marností. Prostě kreténi. Už dávno se dostal přes hranici znechucení i zájmu. Své hosty přestal hodnotit. Jen je eviduje. Každej Jinoch, každej Tchoř, každej nalomenej existenciální vtipálek je pro něj jen další položka v nekonečný inventuře zoufalství. Už dávno se přestal sám sebe ptát, kde se tihle kreténi berou a proč chodí zrovna k němu.

Tchoř koukal chvíli do piva, ale pak zvedl oči na Jinocha. A i když měl ksicht pomačkanej a ošlehlej jak stěna ve výtahu, v tom pohledu bylo něco opravdovýho.

„Hele…“ začal a chvíli hledal správný tón, „ty seš fakt kámoš. Myslím to vážně.“

Jinoch se na něj podíval, trochu zaskočeně. Tchoř málokdy říkal věci napřímo. Většinou je plival skrz vtip nebo jed.

Tchoř pokračoval, už klidněji.

„Ty bys mi fakt to péro na ksicht namaloval s péčí. Žádnej šunt. A to se cení. Fakt kámoš“ odmlčel se, zapálil si a potáhl, „vlastně si posmrtnýho výstavního čuráka na ksicht zasloužíme všichni.“

Jinoch zvedl své pivo.
„Na čuráky. A na kamarády s fixou.“