Provinční zdravotnictví

Provinční zdravotnictví má jednu fascinující vlastnost. Dokáže člověka tři měsíce nechat čekat na vyšetření, aby mu pak během několika minut vysvětlilo, že problém vlastně není koleno, se kterým přišel, ale on sám. Jsi tlustý. Zhubni. Přijď, až budeš lepší pacient. A hlavně nečekej, že se někdo bude příliš zabývat tím, že právě teď chodíš v bolestech o holi a každý krok je na hovno.

Hůl jsem si koupil sám. Jak s ní správně chodit, jsem si zjistil sám. Jak koleno šetřit, jak ho polohovat, co dělat při bolesti, co nedělat po injekci, co vlastně znamená zápis ve zprávě – všechno si člověk dohledává sám. Od zdravotnictví dostane injekci, pár vět a doporučení zhubnout. To je ta slavná komplexní péče. Chceš vědět, co máš příští dva měsíce dělat, abys vůbec fungoval? Internet je támhle.

A samozřejmě hubnutí. Provinční medicína je jím posedlá téměř nábožensky. Můžeš přijít s kolenem, zády, čímkoli a někde v ordinaci už čeká BMI jako poslední argument. Ne že by hmotnost nebyla medicínsky relevantní. Je. Ale je zatracený rozdíl mezi větou „vyšší hmotnost zhoršuje stav kloubu a zvyšuje operační riziko“ a situací, kdy se z ní stane univerzální propustka k tomu, aby se nemuselo řešit nic dalšího. Bolest mám dnes. Chodit potřebuju dnes. Vyšetření potřebuju dnes. „Zhubněte patnáct kilo“ není léčebný plán pro dnešní odpoledne.

A pak je tu jedna drobnost, která z celé té věci dělá něco mnohem horšího než jen špatnou komunikaci. V té ordinaci je totiž všechno slyšet. Stěny jsou z papíru. Sedím v čekárně a slyším pacienta přede mnou. Slyším, jak s ním doktor mluví, jak mu vysvětluje, co se s jeho kolenem děje. Probírají spolu léčbu, další postup, možnosti. Pacient je uvnitř půl hodiny. Dostává informace, dostává péči a hlavně dostává pocit, že někoho zajímá, co ho bolí a co s tím bude.

Pak přijdu já. Doktor se na mě pořádně ani nepodívá. Nevysvětlí mi, co mi vlastně je. Neřekne mi, co mám dělat, jak mám chodit, jestli mám koleno zatěžovat nebo nezatěžovat, jak používat hůl, jak ho polohovat, co dělat, když se bolest zhorší, jaký je další diagnostický postup ani co bude následovat, když injekce nezabere. Nic. Bolí vás každý krok? No a co. Zhubněte. A přijďte za dva měsíce.

Rentgen mezitím není. Protože rentgen má dovolenou. To není vtip. Ve městě se šestnácti tisíci obyvateli přestane na dva týdny dělat rentgen, protože rentgen má dovolenou. Přístroj samozřejmě nikam k moři neodjel. Dovolenou mají lidé, kteří ho obsluhují, jenže pro pacienta je výsledek stejný. Potřebuješ vyšetření? Smůla. Srpen. Medicína se vrátí po dovolené.

Já tam mezitím chodím o holi. Každý krok bolí. Hůl jsem si koupil já, informace si hledám já, jak ji používat si zjišťuju já, co po injekci dělat si zjišťuju já a co znamená diagnóza napsaná v lékařské zprávě si taky musím zjistit já. V podstatě jediná osoba, která se systematicky zabývá tím, jak mám příští týdny vůbec fungovat s bolavým kolenem, jsem já.

A právě proto mě tak sere ono univerzální „zhubněte“. Ne proto, že bych popíral, že moje váha kolenu škodí. Samozřejmě že škodí. Ne proto, že bych odmítal zhubnout. Chci zhubnout. Ale zhubnout patnáct kilo není léčba bolesti, kterou mám dnes ráno, když vstávám z postele. Není to odpověď na otázku, co je s kolenem. Není to diagnóza ani plán léčby. Nenahradí rehabilitaci, rentgen, další vyšetření ani obyčejnou radu, jak se teď pohybovat tak, abych si stav ještě nezhoršil. Je to dokonale pohodlný způsob, jak přesunout problém z lékaře na pacienta. My pro vás teď nic nemůžeme udělat. Změňte se vy.

A člověk si samozřejmě začne všímat i toho, komu se té péče dostává jinak. Provinční smetánka existuje všude. Kdejaká místní veličina, ředitelka instituce, člověk známý z rady, úřadu nebo kulturního domu vejde dovnitř a najednou se umíme ptát, vysvětlovat, hledat řešení, tykat si a zařizovat. Někteří lidé jsou pacienti. Jiní jsou „paní inženýrka“. A člověka pak napadne nepříjemná otázka, proč se právě na něj doktor sotva podívá, proč jeho obtíže tak snadno zredukuje na váhu a zda by stejným způsobem mluvil s někým, koho v tom místním společenském uspořádání automaticky považuje za sobě rovného.

Já samozřejmě doktorovi nevidím do hlavy. Nemůžu dokázat, proč se ke mně choval právě takhle, a nechci předstírat, že to vím. Jenže tentokrát nemusím ani hádat, jestli umí jednat s pacientem jinak. Já jsem ho slyšel. Přes tu papírovou zeď jsem slyšel půlhodinový rozhovor s člověkem přede mnou, podrobné vysvětlování nálezu, léčby a dalšího postupu. Slyšel jsem verzi zdravotnictví, ve které má pacient právo vědět, co se s ním děje. Pak jsem vešel dovnitř já a dostal jsem její úspornou variantu.

Jsem černý, jsem tlustý a vstupuju do místnosti, kde má druhý člověk moc rozhodovat, jestli moje bolest stojí za jeho čas. Nemůžu mu otevřít hlavu a přečíst si tam kolonku „proč s tímto pacientem mluvím půl hodiny a s tamtím pět minut“. Ale rozdíl v zacházení jsem tentokrát nemusel interpretovat. Já ho slyšel. A když jsem pak přišel na řadu já, člověk s holí, kterého bolí každý krok, doktor prostě pokrčil rameny.

Možná je právě v tom celé jádro problému. Je mu jedno, že každý můj krok bolí, protože to není jeho krok. Pro mě je ta bolest ráno při vstávání, cestou na záchod, při nastupování do auta, při cestě do práce i večer, když se snažím najít polohu, ve které koleno na chvíli přestane bolet. Pro něj je to pár minut mezi dvěma pacienty. Já si tu bolest odnesu domů. On otevře dveře a zavolá další jméno.

Nechci žádné privilegium. Nechci, aby se kolem mě seběhl primářský sbor a rozezněla fanfára. Chci úplně obyčejnou zdravotní péči. Aby mě někdo pořádně vyšetřil, řekl mi, co se pravděpodobně děje a co zatím neví, vysvětlil, jak to zjistíme, co mám mezitím dělat, jak se pohybovat, jak si neublížit, jak tlumit bolest a co bude následovat, když současná léčba nezabere. Tohle není nadstandard. Tohle by mělo být naprosté minimum.

Místo toho člověk platí zdravotní pojištění, pak mu pojišťovna ještě dopočítá další peníze, čeká měsíce a nakonec si hůl, informace i praktický návod k přežití obstará sám. Systém vybere peníze velmi profesionálně. Jen když má dodat péči, najednou se z něj stane unavená okresní kancelář v pátek ve dvě odpoledne.

A to je možná na celém tom provinčním zdravotnictví nejvíc ponižující. Ne že by všichni jeho lidé byli špatní. Nejsou. Ale člověk nikdy neví, jestli vstoupí do skutečné zdravotnické instituce, nebo do malého místního dvora, kde se kvalita péče odvíjí také od toho, kdo jsi, koho znáš, jak vypadáš a jestli tě někdo považuje za člověka, jehož problém stojí za námahu.

Já mezitím chodím o holi. Koleno bolí. Rentgen má dovolenou. A mám zhubnout.

Tak díky. To bych bez vás opravdu nevymyslel.