„Bez ranního stoje na hlavě se necítím dobře, je skvělý pro orgány, říká lektor jógy“
Článek jsem nečetl. Je za paywallem, což je taková mediální obdoba zamčené kadibudky, kdy člověk tuší, co je uvnitř, ale nechce za to platit.
Takže čtu ten titulek.
A upřímně si stejně myslím, že většina lidí dneska čte hlavně titulky. Ne proto, že bychom byli líní. Ale protože často úplně přesně víme, co v tom článku bude.
Tady to bude asi o týpkovi, který je děsně srovnaný. Dřív dělal něco normálního, pak objevil jógu, dech, vnitřní klid, orgány, stoj na hlavě, slunce v duši a já nevím co ještě. Pak trochu těch keců o blahodárných účincích. Trochu keců o životní rovnováze. A na závěr nějaké hluboké moudro, kterým si člověk může tak akorát vytřít zamlžené brýle.
Já tomu nechci křivdit. Třeba je to krásný rozhovor. Třeba je ten člověk skutečně spokojený, laskavý, vyrovnaný a jeho orgány mu každé ráno tleskají v tureckém sedu.
Ale já kdybych se ráno postavil na hlavu, tak umřu.
Ne metaforicky. Normálně. Ozval by se zvuk jako když v paneláku praskne stoupačka, v očích by se mi objevila mlha předků a moje orgány by si řekly: „Tak a je to tady. Končíme“.
Samozřejmě můžu kdykoliv začít cvičit. Jíst líp. Dýchat vědomě. Cítit se fajn. Vstávat pružně jako lesní víla v softshellu. Možná bych se pak s tím pánem sešel v nějaké hluboké duchovní dimenzi, která dělá dobře orgánům a tam bychom se na sebe klidně a zamilovaně dívali, zatímco naše játra by zpívala mantry.
Jenže když jsem se naposled rozhodl, že začnu třeba víc chodit, tak jsem si zlomil nárt.
Chůzí.
Ne při sportu. Ne při pádu ze skály. Ne při souboji s medvědem. Chůzí.
Takže já si ten ranní stoj na hlavě zatím odpustím. Moje orgány budou muset vzít zavděk kávou, lehkou nenávistí a tím, že jsem vůbec vstal z postele.
To je taky forma jógy. Jen se tomu zatím neříká „cesta vnitřního klidu“, ale „zasraná středa“.
Napsat komentář