Antický Sisyfos měl balvan. Náš Sisyfos měl prasklou igelitku.
A upřímně, balvan byl férovější protivník. Balvan drží tvar. Balvan je těžký, tvrdý a blbý, ale nelže. Neslibuje, že něco unese. Netváří se, že ještě jednu konzervu, jeden kabel, jednu nabíječku a půlku cizího nářadí nějak zvládne. Balvan tě porazí čestně. Igelitka tě zradí v nejhorší chvíli, přesně tehdy, když už začínáš věřit, že fyzikální zákony jsou jen doporučení pro lidi bez fantazie.
Ten týpek tam podle lidí okolo byl už docela dlouho. Což na sídlišti znamená, že ho někdo viděl už předtím, někdo ho viděl potom, někdo tvrdí, že tam byl od rána, a někdo ho z balkonu sleduje celou dobu jako sportovní přenos pro důchodce. Minimálně třetí hodinu byl ohnutý v pase, s rukama skoro na zemi, nad hromadou věcí, které si patrně zvolil jako svůj dočasný majetek, svůj náklad, svůj trest a svou jedinou jistotu.
Před ním ležel poklad.
Tedy poklad v tom zvláštním sídlištním smyslu, kdy poklad může být cokoli, co ještě má nějakou možnost být prodáno, vyměněno, přeneseno, zapojeno, rozebráno, zastaveno, ztraceno nebo použito jako důkaz, že člověk pořád ještě něco má. Taková půlka domácnosti průměrného uživatele pervitinu. Bordel, který má vlastní hierarchii, jenom ji normální člověk nevidí.
Nabíječky. Kabely. Papíry. Jakýsi kus elektroniky. Jedna bota, která už dávno přestala hledat druhou. Svetr neurčité barvy a původu. Něco zabaleného v igelitu. Něco nezabaleného, co mělo být zabalené.
A flexa. Flexa byla důležitá.
Flexa tam ležela jako průmyslový šperk konce světa. Člověk nevěděl, odkud ji vzal, a možná by bylo lepší se neptat. Ale s trochou dobré vůle, trochou lži a dostatečně unaveným pracovníkem zastavárny by se z ní dala ještě vytěžit nějaká hotovost. Flexa je v takové situaci víc než nářadí. Je to příslib. Je to investiční nástroj. Je to malý motor naděje s kotoučem.
Vedle toho ležela igelitka.
Ta igelitka už neměla právo existovat. Byla ošlehaná, vytahaná, z boku natržená a tak unavená, že kdyby uměla mluvit, požádala by o paliativní péči v hospicu. Prošla peklem, nebo ji peklo vyvrhlo. Obojí bylo dost možné.
A on do ní chtěl nacpat všechno. Všechno.
Ne něco. Ne rozumný výběr. Ne „vezmu to důležité“. On byl ve fázi, kdy důležité bylo všechno, protože pervitin umí člověku udělat z každého kabelu osudovou položku. Normální člověk vidí změť nabíječek. On viděl infrastrukturu. Normální člověk vidí zmuchlané papíry. On viděl dokumenty nezměrné hodnoty. Normální člověk vidí bordel. On viděl plán.
Přerovnával to. Znovu a znovu.
Kabel na flexu. Flexu na svetr. Svetr pod botu. Botu ven. Papíry dovnitř. Nabíječku bokem. Konzervu ne, konzerva není priorita. Pak konzervu ano, protože člověk nikdy neví. Věci se vracely zpátky na zem jako špatné myšlenky. Igelitka je přijímala a zase vyvrhovala. Celý proces měl rytmus. Ne rychlý. Ne pomalý. Spíš takový ten rytmus nervového systému, který jede na vlastní nouzový zdroj energie a odmítá uznat, že proud dávno vypnuli.
Mozek mu hučel.
To bylo vidět i z dálky. Nemusel nic říkat. Měl v sobě ten zvláštní vnitřní provoz, kdy člověk nepřemýšlí, ale je přemýšlen. Myšlenky mu běžely někde pod kůží. Žebra vibrovala. Čas se mu zjevně rozpadl na jiné jednotky. Tři hodiny v předklonu pro něj možná nebyly tři hodiny. Možná to bylo deset minut. Možná celý týden. Možná stál mimo čas, v osobním pekle, kde se všechno dá vyřešit, když se jenom správně složí ty kabely.
A nikoho to samozřejmě moc nevzrušovalo.
To je na sídlišti základní věc. Lidé se vzrušují jen do určité míry. Pak už ne. Ne proto, že by byli zlí. Spíš proto, že kdyby člověk reagoval na všechno, co si reakci zaslouží, nikdy by nedošel ani do večerky pro rohlíky. Sídliště má vlastní práh úžasu. A ten je vysoko. Velmi vysoko.
Paní se psem prošla kolem, protočila oči a pokračovala dál. Pes by to býval rád prozkoumal, protože pes na rozdíl od člověka ještě věří, že svět dává smysl skrze čich.
Dítě na koloběžce zpomalilo.
To dítě to chvíli sledovalo. A dobře dělalo. Protože školy dětem vykládají o gravitaci, objemu, hmotnosti a skupenství látek, ale opravdové vzdělání je vidět dospělého muže, jak se už tři hodiny pokouší přesvědčit prasklou igelitku, že pojme víc reality, než dovoluje materiál. To je fyzika v terénu. To je občanská výchova s praktickou ukázkou. .
Dítě po chvíli odjelo. Jednou to pochopí.
Týpek zůstal. A pořád skládal.
Bylo na tom něco směšného. Člověk by musel být mrtvý uvnitř, aby se tomu nesmál. Jenže tady nešlo o ten veselý smích. Byl to smích s pachutí. Protože ta scéna byla zároveň úplně debilní a úplně přesná.
Sisyfos ze sídliště totiž nebojuje jen s igelitkou. Bojuje s objemem života.
S tím, že je toho moc. Věcí, bordelu, dluhů, vzpomínek, absťáků, návyků, vztahů, krámů, kabelů, starých nabíječek, špatných rozhodnutí, ukradených flex, plánů na odpoledne a zbytků důstojnosti. Všechno leží na zemi a člověk má jednu prasklou igelitku. A stejně si říká, že to nějak dá.
To je lidské. Strašně lidské. Možná až moc.
Protože my ostatní se mu smějeme jen proto, že naše igelitky zatím vypadají líp. Mají zip, kolečka, pracovní kalendář, cloudové úložiště, hypotéku, rodinný sdílený rozpočet, diář, terapii nebo aspoň chytré hodinky. Ale princip je stejný. Všichni se snažíme nacpat moc věcí do konstrukce, která na to nebyla navržená.
Tělo. Hlava. Rodina. Práce. Čas. Život. A pak se divíme, že to praská.
Antický Sisyfos byl potrestán bohy. Náš Sisyfos bohy nepotřebuje. Jemu stačí pervitin, sídliště, flexa nejasného původu, třetí hodina v předklonu a igelitka, která už při pohledu na něj prosí o konec.
A přesto pokračuje.
Možná v tom je ta nejhorší i nejkrásnější část. Že pokračuje. Že v něm pořád běží nějaká primitivní víra, že když to přerovná ještě jednou, když kabel posune pod svetr, když flexu dá šikmo, když papíry narve ke kraji a botu přitlačí kolenem, svět se na okamžik podvolí.
Nepodvolí. Fyzika je svině bez sociálního cítění.
Igelitka nakonec vždycky praskne.
Ta igelitka je na tom celém nejdůležitější. Ne on. Ne flexa. Ne nabíječky. Ne jeho hučící mozek. Ta igelitka. Protože ona je jediná, kdo v té scéně nelže. On věří, že to půjde. Pervitin mu možná šeptá, že stačí změnit pořadí věcí a svět se složí do přenosného formátu. Sídliště kolem dělá, že se nic zvláštního neděje. Ale igelitka od začátku ví, že ne. Ví, že má svoje limity. Ví, že ucho už drží jen ze slušnosti. Ví, že prasklina na boku není detail, ale proroctví.
A možná právě proto je Sisyfos ze sídliště tak přesný. Ne proto, že tlačí svůj balvan. Ale proto, že má svoji igelitku. Každý ji máme. Někomu visí z ruky u dětského hřiště, někdo ji má jako pracovní kalendář, hypotéku, rodinu, kariéru, tělo, hlavu nebo životní plán. Všichni do ní cpeme víc, než unese. Všichni přerovnáváme kabely, odkládáme konzervu a pak ji zase vracíme zpátky. Všichni věříme, že ještě jedna věc se tam vejde. A igelitka zatím mlčí. Protahuje se, praská, drží ze zvyku. A čeká na okamžik, kdy nám konečně řekne pravdu.
Napsat komentář