Ústecký kraj konečně našel způsob, jak veřejnosti srozumitelně vysvětlit spravedlivou transformaci. Z vyřazeného důlního rypadla nechá svařit mamuta a postaví ho před krajský úřad. Je obtížné představit si přesnější symbol regionální politiky, i kdyby ho několik měsíců vymýšlela skupina jejích nejzlomyslnějších odpůrců.
Celá operace je komponována s téměř neuvěřitelnou důsledností. Deset tun železa z bývalých rypadel a dalších uhelných strojů naložili na dva nákladní vozy a poslali z Dolů Bílina do Brna. Tam z něj umělci vytvoří mamuta v životní velikosti. Hotový výrobek se následně přiveze zpátky do Ústí nad Labem a postaví před krajský úřad. Ústecký kraj tak i při výrobě vlastního symbolu transformace zachovává tradiční hospodářský model regionu. Surovina se vytěží nebo sebere tady, přidaná hodnota vznikne někde jinde a nám se vrátí hotový předmět, u kterého se můžeme vyfotit.
Na tom by možná nebylo nic zvláštního, kdyby Ústí nad Labem bylo kulturní pustinou bez výtvarníků, designérů a institucí schopných podobný projekt vytvořit. Jenže právě v oblasti současného umění a designu patří Ústí dlouhodobě k nejvýraznějším regionálním centrům v zemi. Fakulta umění a designu UJEP je respektovanou součástí českého uměleckého školství, její studenti a absolventi získávají designérská ocenění a ve městě kolem ní fungují Dům umění, Galerie Emila Filly, Hraničář, Galerie Rampa a další projekty. Ústí není město, které by nemělo koho oslovit. Je to město, jehož veřejná správa místní tvůrčí kapacity často neumí nebo nechce využít.
Kraj tedy nevyváží pouze deset tun železa. Vyváží také samotnou tvůrčí zakázku a možnost veřejně promyslet, co těžba pro region znamenala a co má znamenat její konec. Zpátky si nechá přivézt hotové zvíře od firmy spojené s projektem Kovozoo. Ústí je velmi dobré v produkování umělců a designérů. Podstatně horší je v tom, aby jim dovolilo ovlivnit podobu Ústí. Nejde o důsledek nedostatku místní kreativity. Je to institucionální rozhodnutí místní kreativitu obejít.
Kraj tvrdí, že mamut symbolicky propojí průmyslovou minulost regionu s mimořádným archeologickým nálezem na Bukově, kde byly objeveny pozůstatky nejméně devatenácti mamutů. Samotný nález je fascinující a nepochybně si zaslouží důstojnou prezentaci. Nachází se ovšem pod místem, kde právě vzniká justiční palác. Jeho připomínka bude stát před krajským úřadem a materiál na ni pochází z dolu. Těžba, justice a veřejná správa se tak konečně setkají v jednom deset tun těžkém zvířeti.
Také použitý materiál nese hlubší sdělení, než autoři projektu patrně zamýšleli. Z něčeho obrovského, těžkého a odsouzeného k zániku se stane něco obrovského, těžkého a dávno vyhynulého. Severočeské doly k tomu uvedly, že pozůstatky jejich techniky budou v uměleckém díle dál žít. Těžební průmysl si tak zajistil symbolický posmrtný život, aniž by bylo nutné mluvit o krajině, kterou rypadla rozebrala, obcích, které před nimi zmizely, nebo o tom, kam po desetiletí odcházela energie a ekonomický užitek. Rypadlo se jednoduše převtělí do sympatického chobotnatce a průmyslová minulost se promění v rodinnou atrakci.
Mamut má stát před budovou krajského úřadu, což celé dílo posouvá ještě o úroveň výš. Betonová vana regionální administrativy dostane před vchod kovové zvíře vytvořené ze zanikajícího průmyslu. Mamut tam nebude působit jako cizorodý prvek. S budovou úřadu povede architektonický dialog dvou forem industriální beznaděje.
Jedna forma vznikla ze šrotu těžebního stroje, druhá z pohledového betonu a správních agend. Jedna připomíná průmysl, který krajinu po desetiletí rozebíral, druhá instituci, která nyní spravuje jeho následky. Jeden monument bude obrovský, těžký a dávno vyhynulý. Druhý bude obrovský, těžký a navzdory všemu stále v provozu. Teprve jejich společné umístění vytvoří skutečně komplexní obraz regionální transformace.
Zatím nevíme kolik bude výroba, přeprava a instalace stát ani jak byl dodavatel vybrán. Dozvídáme se však, že kraj možná uspořádá anketu o jménu mamuta. Tak vypadá participace v bezpečné podobě. O tom, zda má před úřadem stát deset tun svařeného železa, už bylo rozhodnuto, veřejnost si smí vybrat mezi Pepou nebo Karlem.
A právě tady se kruh uzavírá. Na cestě do Brna nákladní vozy minou fakultu umění a designu, galerie, ateliéry i lidi, kteří se průmyslovou minulostí regionu dlouhodobě zabývají. Nejde jen o promarněnou příležitost zadat práci někomu místnímu. Celý způsob vzniku sochy totiž opakuje hospodářský model, který Ústecký kraj formoval po celé generace. Z regionu odjede surovina i zakázka, zatímco nápad, zpracování a přidaná hodnota vzniknou jinde. Zpátky se vrátí hotový výrobek, který si kraj slavnostně postaví před úřad.
Po desetiletí se odsud vyváželo uhlí a energie, zatímco zisky, rozhodování a prestižní práce se soustřeďovaly mimo region. Teď kraj stejným způsobem vyrábí pomník konce této éry. Tvůrčí kapacitu, kterou má přímo za rohem, nedokáže zapojit stejně jako zdejší ekonomika nikdy nedokázala udržet doma podstatnou část hodnoty vytvořené z vlastní krajiny. Mamut proto nebude symbolizovat překonání těžební minulosti. Její logiku pouze zopakuje v měřítku jedné veřejné sochy.
Ústecký kraj tak možná skutečně našel svůj dokonalý transformační monument. Změnil se tvar materiálu. Systém zůstal na svém místě.
Napsat komentář