Bylo nám asi deset. Tábor. Jehličí v ponožkách, chleba se salámem, co zteplal dřív než dopolední program skončil. A jedna holka, co měla památníček. Ne takovej ten popsaný letníma prázdninama nebo sbírkou obtisknutých kytek. Ne. Tenhle byl svatej. Lesklý. S motýlem. Srdíčky. Pastelkama vypsaný „nezapomeň na mě“. Dospělý svět v dětské simulaci – s úsměvem a poddaností. Už tehdy mi na tom něco smrdělo.
Jednoho dne jsme si s klukama ten památníček půjčili. Tedy… vzali. Náhodná stránka. A tam to bylo. Růžové pero, nad kterým se určitě někdo zakuckal dojetím:
„Miluj, trp a odpouštěj.“
Tak jsme ten památníček pochcali.
Jo. Vím. Je to hrozný.
Ale zároveň… absolutně pravdivý.
Protože co jiného se dalo dělat?
Bylo nám deset a někdo nám podsunul frázi, která zní jako morální imperativ a přitom je to manuál na sebedestrukci.
Miluj – i když tě to bolí.
Trp – protože to tě zušlechťuje.
Odpouštěj – i těm, co tě zničí.
To není moudrost. To je psychologický Stockholmův syndrom v třpytivém obalu.
Pochcali jsme lež. Možná instinktivně, ale přesně.
Když nemáš slova, použiješ tělo.
A moč je v jistých chvílích silnější než argument.
Zajímavý je, že tenhle postoj mi zůstal.
Ne ve smyslu vandalství – to je dětský.
Ale v postoji vůči větám, které voní jako levná parfumerie duše.
Nemám rád, když se mi někdo snaží předat životní pravdu ve třech slovech.
Život není aforismus.
Život je někdy tak hnusnej, že když ti někdo řekne „odpouštěj“, máš chuť se zeptat:
„Proč? Abych mohl trpět znovu, čistěji?“
Dneska už památníčky nejsou. Jsou Instagramy.
Tam se ty fráze nedávají rukou na papír, ale filtrem přes obličej.
„Love always wins.“
„Be kind.“
„Všechno je tak, jak má být.“
Když to čtu, občas cítím jemné škubnutí v močovém měchýři.
Ale zůstanu sedět.
Dospělost je, že už to jen v duchu pochčiješ.
A jdeš dál.
Napsat komentář