STARTUJEM. TEĎ.

Byl jsem u rakety.
Ne v NASA.
U pomníku obětem fašismu.
Betonová střela do nebe,
která už dávno nemá kam dopadnout.

Jsem rozjetej.
V očích slunce, co nemá stín.
V hrudi rachot dějin, co jsem nikdy nestudoval,
jen je cejtím, jak mi vibrujou mezi žebrama.

A pak přijdou oni.
Tepláková souprava. On a ona.
Uniforma galaktický rovnosti.
Soudruh a soudružka z jiné dimenze.
Vypadaj jak ze StarTreku,
ale voní jak chemlon a prádelna.

A já najednou stojím v pozoru.
Kosmonaut v sandálech, velitelský centrum v hlavě.
A řvu:

Nastupujem! Startujem! Letíme!
Soudruhu Gagarine! Soudružko Těreškovová!
Do kabiny! Okamžitě!
Všechno připraveno, planeta v rozkladu!

Oni neřekli nic.
Ale oči měli jako vakuum.
Jako kdyby věděli,
že tenhle svět už stejně nepoletí.

A pak?
Nevím.
Možná odletěli.
Možná jsem to byl já.
Možná jsme všichni už dávno ve vesmíru.
A pomník je jen maják,
co bliká těm, co se ztratili na Zemi.