Kolektivní radost z výroby traktorů

„V Traktorovém závodě Rudého pokroku v Blatné byl dnes vyroben již stý traktor tohoto měsíce! Pracující kolektiv pod vedením soudruha Pácla překonal plán o celých 27 procent. A víc než to – překonal sám sebe! Kde dříve byla jen železná litina a únava, dnes zpívá motor a bije srdce lidu! Kolektivní radost? Ano, soudruzi. Kolektivní radost z výroby traktorů!“

V archivech z 50. let najdeme stovky filmových týdeníků. Vypravěč s pompézním hlasem tam popisuje výrobu traktoru jako vrchol duchovního života dělníka. Úsměvy jsou široké, plán se překračuje, šroubky létají a z každého záběru cítíme… kolektivní radost. Kolektivní radost z výroby traktorů.

Tahle formulace je tak absurdní, až je geniální. Ne protože bychom nevěřili radosti z dobře odvedené práce – ale protože šlo o přesně naplánovanou radost, předepsanou rozkazem, nutností a dozorem. Radost jako veřejná povinnost.

V dobách reálného socialismu byl traktor víc než stroj. Byl symbolem pokroku, řádu a plánování. Měl překonávat minulost, buržoazii a špatné počasí zároveň. Když se vyráběl, dělník se měl usmívat, jako by rodil novou budoucnost.

Ve skutečnosti ale svářel podprůměrnou slitinu s kocovinou z předchozí směny, zatímco na tabuli visel nápis „Dnes dýcháme pro socialismus“ a mistr kontroloval, kdo se nesměje.

Dnes už traktory nevyrábíme. Dnes vyrábíme jiné věci – hlavně výkonnost, obsah, osobní značku, startupy a self-care.

Ale princip zůstává:
Kolektivní radost musí být. Ne přes plán pětiletky, ale přes algoritmy. Ne pod dohledem stranického tajemníka, ale pod tlakem sledovanosti a kultury úspěchu.

Dřív jsi byl podezřelý, když jsi se netvářil dost šťastně při natírání kombajnu. Dnes jsi podezřelý, když nevydáváš radostné posty o své seberalizaci, přestože jsi na antidepresivech a třetí kávě.

Nová forma kolektivní radosti se tváří jako komunita, zní jako motivace, vypadá jako nezávislost, ale pořád je to kolektivní radost řízená systémem, kterému se neříká stát, ale trh. Výroba se posunula. Už nevyrábíme traktory, ale sami sebe. Ve verzi, která musí být šťastná, produktivní a hlavně musí být vidět.

Možná je to nakonec jedno jestli se usmíváš u čerstvě smontovaného traktoru, nebo u fotky o tom, jak „dneska konečně volím sebe“ pod postem zasponzorovaným flat white.
V obou případech jde o kolektivní gesto štěstí, které musí být vidět, aby mělo hodnotu.

Ale zatímco traktor aspoň někam jel, tyhle digitální traktory… často jen brázdí pole očekávání, aniž by něco zasely.

A možná právě v tom je rozdíl. Traktor zaparkuješ, vypneš motor a jdeš domů.
Instagram ti pípne i ve tři ráno, že tvoje kolektivní radost už zaostává.