aneb Anatomie jednoho krajského šílenství
Ústí nad Labem, konec jara léta Páně 2025
Přátelé,
píši Vám nyní, kdy se vše kolem mne svíjí v posledním stádiu proměny.
Píši, neboť mám za to, že na počátku tohoto údělu jsem nebyl ještě zlomen — a zbytek těchto řádek budiž důkazem, že přinejmenším mé svědomí zůstalo neporušené, byť rozum již ne.
Píšu Vám teď, když se blížím ke konci. K finálnímu výdechu, poslednímu exportu, závěrečné zprávě..
Myslel jsem, že jsem tím prošel.
Myslel jsem, že to bylo jednou.
Ale nebylo.
A nebude.
Neboť to, čemu říkáme konec, je v těchto kruzích jen nová verze výzvy k podání výstupů.
Můj vstup do této oblasti — zpočátku zdánlivě neškodné — nesl jméno „Koordinátor kulturních a kreativních odvětví“. Snad si dovedete představit, jak nevinně to znělo.
Pouhá poloviční služba systému, s příslibem tvoření, propojování, plánování. A přesto jsem byl záhy uvržen do hlubin, jejichž geometrie a logika se vzpírá lidskému rozumu. Měl jsem být ten, kdo koordinuje. Kdo propojuje. Kdo tvoří strategii. Místo toho četl jsem datové svitky zvané ČSÚ, RES, MERK a PEPZ, kde polovina sloupců neměla jméno a druhá smysl. Vyčítal významy proměnných z PEPZ jako z metodik temné magie. Sloupce beze jmen, proměnné beze smyslu, věty bez syntaxe. Od ČSÚ obdržel jsem „aktualizace dat“, které přepisovaly realitu bez varování a po nocích vkládal do zprávy magické tabulky, které ve dne mizely, protože profesní organizace, zjevně vedené neznámými vlivy, zasílaly další a další datové artefakty, jejichž přijetím jsem vždy ztrácel kousek vlastního vnímání. Byl jsem překladatel mezi světy, most mezi exaktním a absurdním. Musel jsem tlumočit řeč statistiků těm, kdo žili ve světě živém, a zároveň překládat výkřiky tvůrců do jazyka bez duše, aby mohly být vloženy do dokumentu, který už dávno nepsal nikdo – jen on sám sebe psal skrze mne. Seděl jsem mezi nimi. Statistik, úředník, kreativec a já. Já jediný, kdo vnímal, že mezi jejich slovy zůstávají mezery, v nichž sídlí šílenství.
Již měsíce jsem uzavřen v chrámu datových formulářů, kde mezi sloupci PEPZ, RES, MERK a ČSÚ číhá šílenství. Tabulky přicházejí bez hlaviček. Soubory bez vysvětlení. Každý nový vstup od profesních organizací mění podobu reality.
Píši Vám v hodině, kdy mé síly jsou vyčerpány, prsty bolí od úderů do kláves, oči krvácí z dlouhého zírání do tabulek a duše se svírá pod tíhou byrokratických formulací. Kéž by má slova byla jen literárním přeháněním – ale vězte, že to, čím jsem si prošel, by klidně mohlo být zařazeno do Necronomiconu státní správy. Byl jsem sám. Koordinátor na poloviční úvazek, vržen do víru, kde se od jednoho člověka očekává, že zvládne analyzovat struktury tisíců subjektů, validovat data bez metadat, psát strategii pro celý kraj a přitom stále vysvětlovat, co to vlastně jsou ta magická kulturní a kreativní odvětví. Mé ruce se třesou, když si vzpomenu na den, kdy jsem obdržel poslední dodatečná data. Bylo to jako pohlédnout do tváře prastarého boha chaosu. Tisíce řádků, žádný klíč. Jen excelový šepot z hlubin.
Už si nepamatuji, kolikrát jsem strategii přepsal.
Kolik verzí strategie jsem nahrál.
Kolik setkání vedl.
Kolik lidí se mě ptalo, kdože to vlastně ti kreativci jsou.
Kolik večerů jsem sám přemýšlel, jestli ještě něčemu věřím.
Musel jsem tlumočit odborníkům jejich vlastní jazyk, když mi poslali tabulku s hlavičkou „POC_ZAM“ a pět dní nato mi sdělili, že to vlastně není počet zaměstnanců, ale něco mezi odhadem a odleskem reality.
Když jsem se ptal, co znamená zkratka „NZP_FTE“, odpověděli otázkou:
„A kdo vám to poslal?“
Když jsem žádal metadata, ptali se mě, jestli to myslím vážně.
Přepínal jsem mezi realitou kulturních tvůrců a schématy RIS3.
Tlumočil jsem magické formulace typu „pracujeme s validovaným vzorkem“ lidem, kteří chtěli jen vědět, jestli mají šanci dostat podporu na dílnu nebo kreativní prostor.
Byl jsem styčný důstojník,
tlumočník,
nositel temných poselství od ČSÚ,
barikádník mezi státem a terénem.
A když už jsem si myslel, že chápu, co po mně data chtějí,
přišel nový vstup, který všechno přepsal.
Nebyl jsem jen koordinátor.
Byl jsem kartograf v krajině, která se měnila pod rukama.
Zapisovač výkřiků z veřejných projednání.
Diplomat mezi sloupci excelu a životem.
Říkají mi, že je hotovo.
Že mám závěrečnou zprávu.
Že analýza je dokončena, SWOT vyvážená, strategie zformulovaná, formát dodržen, že dokument splňuje…
Ale já vím, že hotovo není.
Hotový je papír. Ale co chybí, je tělo, které by ho neslo dál.
A ze svitků s poznámkami ze studia této ryze magické vědy vím, že chybí:
– zajištěné financování na implementaci,
– politická garance, že to nezapadne,
– institucionální rámec, který by strategii držel,
– plnohodnotný tým, který by ji mohl rozvíjet,
– pokračování práce koordinátora, který nepřijde o zbytky zdravého rozumu.
Chybí vůle přenést text do činů.
Chybí propojení mezi vizí a rozpočtovou tabulkou.
Chybí slyšení – a ochota naslouchat tomu, co říká kraj. Ne dokument. Ale lidé.
A tak je hotovo.
Ale jen podle spisové služby.
Ve skutečnosti to teprve začíná – a tentokrát už bez těch, kdo věděli, co to stálo.
Napsat komentář