Rot und Schwarz – německá lyrika mezi úzkostí a dehtem

Němčinu mám vlastně rád. Básníci v ní skládají sonety v sedmi pádech a pěti příkazových větách. Já si za ní stojím. Umí být krásná, melancholická a nečekaně jemná. Když si člověk vybere ten správný odstín chroptění.

Tahle láska mě provází už dvanáct let. Od základky, kde jsme četli „Max malt ein Haus“, až po vysokou, kde už to byla spíš tortura než výuka. Problém je, že po těch letech mám z němčiny v hlavě hlavně slova „Präteritum“, „Entschuldigung“ a „Fahrradkeller“, přičemž to poslední jsem v životě nepotřeboval, protože kolo mi stejně vždycky ukradli.

Musím ale přiznat, že němčina je můj malý osobní paradox. Dvanáct let jsem se ji učil, ležel v Lehrbuchu, memoroval „Unregelmäßige Verben“ a žil v iluzi, že jednou budu číst Brechta v originále. Až na to, že když slyším rodilého mluvčího, připadám si jak na poradě manažerů Bavorských železnic. Přesto všechno jsem ochotný ji hájit do roztrhání těla. A tak tu němčinu pořád bráním. I když ji vlastně neumím. Ale aspoň se u toho vždycky naučím jedno nové slovo na příště. A to se v době všudypřítomných anglicismů počítá.

Protože ruku na srdce, neznám lepší jazyk pro filosofii než němčinu. Čeština je dobrá na srdcervoucí povzdechy, angličtina na byznys, ale němci mají Heideggera a dali nám možnost říkat slova jako „Sein-zum-Tode“ nebo „Weltanschauung“, což zní jako speciální příloha do bratwurstu. Žádný jiný jazyk neumí v jedné větě spojit pět podstatných jmen, šest předpon, tři předložky a jeden existenciální problém.

V němčině totiž zní i ta největší blbost jako hlubokomyslný rozbor celého světa. Když řekneš „Dasein ist das Sein des Seienden“, nikdo ti sice nerozumí, ale všichni uznale kývají hlavou. A naví ta existenciální úzkost a zmatenost, když se snažíš přeložit odborné texty!

Ostatně, jaký jiný použít jazyk, když chceš někoho poeticky informovat o tom, že se blíží konec světa? Němčina je jazyk, ve kterém se zánik světa neodehrává rychle v akčních explozích atomových bomb, ale pomalu, s každým pádem slovesa na konec věty, s každou složeninou, která připomíná, že všechno, co má začátek, musí mít taky Schluss. Prostě Untergang. Jakmile řekneš „Weltuntergangsstimmung“, je to hotový. Všechny ty úzkosti, vyhaslé ideály a ztracené snění, to všechno se v němčině poskládá do jednoho slova.

Němčina je prostě skvělá na úvahy o nesmyslnosti bytí, na popis totální zkázy i na vyhlášku o odvozu bioodpadu.

Ale ten zpěv? Teď jsem si dal „Rot und Schwarz“ od Karla Gotta, což je německá verze Paint It Black od Rolling Stones. Mám pocit, že jsem absolvoval válečnou poradu a nyní musím napsat své rodině dopis na rozloučenou. Když slyším Gotta, jak zpívá „Ich will alles schwarz anmalen!“ mám pocit, že musím vymalovat i kuchyňskou linku, podlahy, kočku, prostě všechno a venku už stojí kolona vojenských náklaďáků a cisteren plných dehtu a paneláky budou do pěti minut přetřené načerno…

Když dojde na filozofii, zánik světa nebo nutkání vymalovat všechno načerno, nemá němčina konkurenci. A že se u toho cítíš jako účastník vojenské porady? To je prostě součást zážitku. Když to tak poslouchám, možná i na ten zpěv je němčina vlastně skvělá. Jdu si to pustit ještě jednou. Pro ten pocit, že svět je v pořádku i když všechno zrovna tmavne.