Nápis, co tam je už několik let. Na omítce, která má vlastní historii. Je to vzkaz. Značka. Ale hlavně příběh. Skoro každý ví, kdo je Ervěnice King. Ervěnice King není jeden člověk. Je to titul, který se neuděluje, ale vybojuje. Není to jen jedno jméno.
Je to ten kluk, kterého všichni znají. Možná má právě čerstvě osmnáct, možná už je otcem dvou dětí, nosí bílé boty, chodí si „hezky oblíkanej“ (má opravdu hezkou teplákovou soupravu) a rozhodně nemá Provident, protože tady v Ervěnicích nikdo nemá Provident. Tady peníze nejsou na dluh, ale na život.
Tihle kluci uměli ve třetí třídě základní školy to, co já neumím doteď. Umět v osmi letech předvést opravdu perfektní kopačku s výskokem a kopačku z otočky je totiž povinnost každého malého romského kluka. Tady se nekouká na papíry. Neumíš kung-fu, neexistuješ. Ledaže bys uměl tancovat jako Michael Jackson. Potom ti právem náleží čestný titul Ervěnice King v kategorii „děti do 10 let“. Je to jeden z těch titulů, co si nevysedíš v lavici na základní škole. Tady se nepočítá s jedničkami a diplomy, tady se počítá s tím, jestli máš dost odvahy a jestli přežiješ v místě, kde je „úspěch“ někdy fakt jen synonymum pro to, že jsi něco přežil.
Všechno je o tom, co zvládneš na betonu, co si uhraješ mezi panelákama nebo ve vnitrobloku „bytovek, postavených původně v 50. letech pro obyvatele obcí, které musely ustoupit těžbě uhlí“ – jak se tu, tak vznešeně říká, když nechcete říct ghetto. Celé je to jen o tom, co umíš, přežiješ nebo čím si uděláš své respektované jméno na území šesti ulic, tří křižovatek na hlavní silnici, jednoho barber shopu, diskotéky, tří nonstopů, jedné prodejny kebabu a jednou prodejnou tepelných čerpadel (takovou prodejnu teď najdete všude tam, kde kdysi v těchto čtvrtích bývaly prodejny potravin). Přijde vám to jako velmi malé království?
No jo, ale za těmi paneláky už totiž není nic. Není tam celý dosud neprobádaný svět plný možností a zářivé budoucnosti. Jen fabrika.
Napsat komentář