Pomalu mizím…

Každý den ráno vstanu.

Mechanicky. Beze smyslu, beze vzrušení.

Ne proto, že bych se na něco těšil.

Ale protože musím.

Naložím děti. Odvézt.

Pak práce. A další práce.

A pak třetí. A čtvrtá.

Pořád někam jedu.

Telefon. Notebook. Jednání.

Od Aše po Děčín.

A někde mezi tím zahlédnu Krušné hory.

Jsou krásné. Ale to je všechno.

Nezastavím.

Jen si v duchu všimnu, že je jaro. Nebo zima.

To je všechno, co mám z přírody –

vizuální poznámku v kalendáři přežití.

Všechno se to děje.

A přitom nic z toho není život.

Nemám přátele.

Nechodím ven.

Nikdy nesedím v kavárně. Nepiju pivo na zahrádce.

Nechodím do lesa.

Nepíšu nikomu jen tak.

Nikdo nepíše mně.

Nezajímám nikoho víc než tabulka v Excelu.

Utíkám do jiných světů.

Vymyšlených, absurdních, temných i krásných.

Tam žiju životy, na které tady nemám čas, odvahu nebo prostor.

Jsem hrdina. Zrádce. Věštec. Tulák.

V jiných dimenzích mám jméno, hlas a cíl.

Tam mě nikdo netahá zpět do reality.

Tam se nezaznamenává docházka, nepočítají kilometry, neplní výkazy.

A co mi to dává?

Krátkou úlevu.

Pocit, že někde jsem. Že někde jsem skutečný.

Ale vždycky se musím vrátit.

A návraty jsou horší než odchody.

Protože každý návrat připomíná, že tady… nežiju.

Nejraději spím.

Ve spánku jsem někdo. Nebo něco.

Celé epochy prožité ve snu.

Několik životů, a každý je jiný.

A každý z nich je doopravdy žitý.

Ve snu cítím, že žiju.

A ráno… je jen zklamání.

Další zrada.

A někdy si říkám – co kdybych prostě spal?

Už se neprobudil?

Třeba by to bylo nakonec nejblíž štěstí, co mě kdy potkalo.

A bojím se.

Ne konce.

Ale toho, že tohle není dno.

Že to jednou praskne.

Zdraví, vztahy, peníze, cokoliv.

A že se to nezmění k lepšímu. Protože proč by mělo?

Mám strach, že to jediné, co mě drží pohromadě,

je právě tahle křehká rutina, tohle otupělé fungování.

A že až se zhroutí – nepřijde úleva. Jen prázdno. A ještě hlubší ticho.

Pracuju, protože nevím, co jiného bych dělal.

Ztratil jsem schopnost mít radost.

Ztratil jsem schopnost se těšit.

Dělám všechno, co mám dělat.

A necejtím nic.

Dovolená u moře? Rok 2018. První a poslední.

Někdy si říkám, co by se stalo, kdybych tu přestal být.

Kdybych prostě zmizel.

A odpověď je jednoduchá: nic.

Svět by se točil dál.

Děti by šly do školy. Práce by se přerozdělila.

Kalendář by se přepsal.

A po čase už by to nikdo neřešil.

A já to přijímám.

Ne se vztekem.

Už ani ne se smutkem.

Jen s tichým konstatováním faktu:

Jsem jeden z těch, kdo byli.

A jednoho dne už nebudou.

A nezůstane po nich nic.

Protože nebyl čas žít.