Hanebný Jinoch sedí na baru, vedle něj sedí tchoř a oba pijí pivo.
Jinoch: (kouká do pěny v půllitru) „Hele, vole, Camus to má prej tak, že nic nemá cenu, svět je absurdní, všechno jde do hajzlu a stejně prej musíš, jakože vzdorovat. Chápeš? Vzpoura proti nesmyslu!“
Tchoř: (ušklíbne se, olízne knír od pěny) „No jo, ale to není žádná vzpoura, kámo. To je jenom to, že ráno vstaneš, natáhneš kalhoty a vlezeš zas do stejnýho smrdutýho dne. To není vzpoura, to je rutina.“
Jinoch: „Jo! To říkám taky. On tomu říká vzpoura, ale já v tom vidím jenom rezignaci v gala šatech. Jako když hajzlpapír přejmenuješ na pergamen.“
Tchoř: „Takže podle něj, když si každej den ten svůj nesmysl odbudeš, tak jsi vlastně hrdina? To je, jak říct, že když se nemůžeš vyhrabat ze svý smradlavý nory, tak si zatancuj ve vlastních hovnech.“
Jinoch: (zasměje se) „Jo, přesně. Sisyfos prej jako hrdina absurdna. Ale já říkám, že Sisyfos byl spíš vožralej zedník. Valil šutr, protože nic jinýho mu nezbejvalo. A když se ho někdo zeptal proč, tak řek, že je to vzpoura, jenom aby nevypadal jako debil.“
Tchoř: „Ty vole, to je dobrý. Vzpoura jako deodorant na rezignaci!“
Jinoch: (připálí si cigaretu o svíčku na stole) „Hele, kámo, víš co? My bychom mu to měli napsat. Tomu Camusovi. Jako dopis. Aby věděl, že ta jeho slavná vzpoura je jenom rezignace ve fraku.“
Tchoř: (kývne hlavou) „Jo. Dopis z hospody. Ať má ten filozof z Francie jasno, jak to vypadá tady v pekle na sídlišti. Žádná vzpoura. Jen vstát, jít do rachoty a pak čumět do stropu nebo večer chcípat u piva.“
Jinoch: (otře rukávem bundy mokrej flek na baru a vytáhne z kapsy fixu) „Hele, píšem mu to rovnou sem, na pult. Aspoň to bude mít tu pravou hospodskou patinu.“
Tchoř: (přičichne k místu, které Jinoch přetřel rukávem) „Jo, takhle to má bejt. Když Camus psal o vzpouře, měl asi před sebou psací stroj a dobrý víno. My máme smradlavej pult a pivo, co chutná jak rezignace sama. To bude koukat, to ještě neviděl…“
Jinoch: „A napíšeme mu to natvrdo. ‚Milý pane Camusi,‘…“
Tchoř: „…‚říkat vzpoura tomu, že se rezignovaně vlečeš z jednoho dne do druhýho, je jako kdybys místo cedule VÝCHOD napsal SVOBODA. Vypadá to líp, ale furt jsou to jen dveře z hospody ven do pekla.‘“
Jinoch: (zasměje se) „Jo! A pak dodáme: ‚Kdybys tady seděl s náma, poznal bys, že opravdová vzpoura je dát si tady v tom lokálu utopence, když smrdí celej lokál.‘“
Tchoř: „Piš: Říkat vzpoura tomu, že denně taháme furt tu samou káru do kopce, je jako říkat hrdinství tomu, že jdeš na šichtu v montérkách, co už samy stojí smradem.“
Jinoch: „Jo, a dodáme: My nevidíme vzpouru v tom, že vstaneš, jdeš makat, pak se naliješ pivem a koukáš do stropu. To je jen povýšená rezignace, brácho!“
Tchoř: „A teď tam ještě připiš, že vzpoura je jenom luxusní slovo pro to, že máš koule přežít další den ve smradu.“
Jinoch: (přimhouří oči, zasměje se a přitlačí fixu na dřevo) „Jo, to je ono, kámo. Přežít pondělí není žádná revoluce!“
Tchoř: „A podepíšeme to: Jinoch a Tchoř. To bude vizitka jak kráva.“
Jinoch: „Ať má jasno, kdo mu to vysvětlil!“
Tchoř: (kývne a čuchne k čerstvě načmáranému dopisu na baru) „Smradlavý, ale pravdivý.“
Napsat komentář