Jinoch a Tchoř: Poupata

Jinoch a Tchoř seděli ve dvě ráno na baru U Boháče.

Vzduch byl hustej jak stará deka, pivo teplý, popelník přetejkal vajglama…

Televize nad barem. Michal David, bez zvuku. Jen úsměvy, ruce k nebi, klávesy Roland a světla, co slibují, že všechno bude dobrý.

Tchoř se zhoupl na stoličce, málem spadnul, ale na poslední chvíli se chytil baru.

Zíral na obrazovku, oči skelný, hlas rozjetej.

Tchoř:

„Hele… Jinochu…“

Jinoch si potáhl z cigára.

„No.“

Tchoř ukázal prstem na televizi.

„Ty vole… krásnej úděl, koukej. Růst, kvést, vzhůru k vejškám…“

Odfrkl.

„My teď jako, to už jsme ten, vole … ten květ, jo?“

Jinoch mlčel.

Tchoř se naklonil blíž. Smrad rumu a rezignace.

„Hele, a naplnili my ten náš, vole ten krásnej úděl, vole? Co?“

Jinoch se podíval na svoje ruce. Mozoly, praskliny, špína za nehtama. Pak se podíval na prázdnej lokál. Pak zpátky na Michala Davida, jak bez zvuku roztahuje ruce ke světu, kterej mu to věří.

„Asi jo, no.“

Tchoř se rozzářil.

„Fakt?!“

Jinoch se napil piva.

„Jo, vole. Naplnili. Do poslední kapky.“

Tchoř se zamračil.

„A proč to teda takhle bolí?“

Jinoch pokrčil rameny.

Tchoř:

„Takže jako podařilo se, co se dařit má, jo?“

Jinoch si loknul piva.

„Jo,“ řekl po chvíli.

„Podařilo.“

Tchoř si položil hlavu na bar.

„Ty vole… tak to jsem si ten květ představoval jinak.“

Jinoch se vrávoravě postavil.

„Jdu chcát“.