Ráno jdu k autu a za stěračem na mě čeká zase pokuta a tentokrát i vzkaz. Že prý mám být ohleduplný a neparkovat na placených místech na sídlišti.
Ohleduplný.
To slovo mě na tom nasralo ze všeho nejvíc.
Ne to parkování samotné. Ani to, že si někdo dal tu práci mi ten vzkaz napsat, vytisknout a zastrčit za sklo jako nějaké morální předvolání. Ale právě to slovo. Ohleduplnost. Ta laciná, papírová, cizí ohleduplnost, kterou po mně zase jednou někdo chce. Ještě víc. Ještě líp. Ještě ukázněněji, poslušněji, tišeji.
Jasně že vím, že tam nemám parkovat. Chápu, jak ten systém funguje. Chápu, že si někdo za to místo platí. Chápu i to, že pravidla jsou pravidla. V tomhle nejsem slepý ani blbý. Jenže člověk nežije na papíře. Člověk nežije v ideálním modelu parkovací politiky. Člověk žije na sídlišti, má tři děti, velké nákupy, práci, život, chaos, únavu a dny, kdy jede na krev od rána do večera a večer už jen mechanicky přehazuje tašky, děti, věci, povinnosti a zbytky nervů z jednoho místa na druhé.
A do toho přijde anonym a napíše mi, ať jsem ohleduplný.
Nezazvoní. Neřekne to do očí. Nepřijde normálně jako člověk. Jen tam nechá lístek a odejde domů se sladkým pocitem občanské převahy. Udělal pořádek. Napomenul viníka. Zasáhl ve jménu slušnosti. Možná si pak doma uvařil kafe a měl dobrý pocit, že společnost ještě úplně neumřela.
Přitom tady na sídlišti se všichni navzájem sledují. Všichni vědí, kdo kam chodí, kdo s kým bydlí, kdo co vozí, kdo kdy přijel, kdo kdy odjel, kdo měl návštěvu a kdo si koupil novou televizi. Takže ten člověk nejspíš ví, kdo jsem. Beztak mě už někdy viděl. Beztak ví, že to auto nepoužívám jednou za měsíc na cestu za bábou, kterou jedu zkontrolovat, jestli už neumřela. To auto fakt používám. Je součástí normálního provozu života. Není to moje hračka na víkendové kolečko kolem baráku. Jenže i tak neřekne nic. Radši mi nechá za oknem tenhle malý pasivně agresivní manifest své morální převahy.
A pak ta druhá věc. Pokuty. Těch zasraných několik tisíc měsíčně, co člověk vysází za tenhle debilní tanec mezi životem a pravidly. On dá pět tisíc ročně za svoje místo a cítí se jako správce morálního řádu. Já dám pět tisíc měsíčně na pokutách a ještě si mám vyslechnout kázání o ohleduplnosti.
A tak si říkám kde přesně v tom všem, co denně žiju, bere na mě někdo nějaké ohledy.
Kde?
Kde je ta slavná ohleduplnost, když člověk táhne práci, povinnosti, domácnost, děti, nákupy, termíny, stres a permanentní tlak? Kde je, když se snaží fungovat ve světě, který je dávno postavený proti normálnímu životu? Kde je, když člověk roky uhýbá, přizpůsobuje se, chápe, toleruje, drží hubu a vydrží všechno? Kde je, když je potřeba něco unést, zaplatit, zařídit, vydržet? Kde je, když je člověk na hraně sil a stejně funguje dál, protože musí?
Nikde.
A pak přijde anonymní lístek s výzvou k ohleduplnosti.
To je přesně to, co mě na tom nasralo nejvíc. Protože ta věta v sobě nenese informaci. Nese v sobě soud. Tichý, přilepený, malý a odporný soud. Jako by mi někdo neříkal „tohle je placené místo“, ale „jsi málo slušný, snaž se víc“. A to je přesně ten tón, který člověk po čase přestane snášet, když celý život poslouchá, co všechno by ještě měl. Kde by ještě měl ustoupit. Kde by ještě měl pochopit. Kde by ještě měl být lepší, klidnější, menší, tišší, ohleduplnější.
Nasrat.
Fakt nasrat.
Neříkám, že pravidla neplatí. Já za ně platím. Jen říkám, že mě sere ta nestydatá lehkost, s jakou si někdo vezme právo mě poučovat o ohleduplnosti, aniž by věděl cokoliv o tom, kolik ohledů jsem už za život rozdal a kolik se mi jich vrátilo zpátky.
Napsat komentář