V analýzách sociálního vyloučení se pravidelně objevuje jedna věta. Téměř pokaždé.
„Lidé ze sociálně vyloučených lokalit se obtížně orientují v systému institucí a služeb.“
Je to pravda. Jenže je to pravda jen napůl. A poloviční pravda bývá nebezpečná právě tím, že zní rozumně. Nevzbuzuje odpor. Nepůsobí násilně. Jen nenápadně posouvá význam.
Problém není v tom, že ta věta popisuje obtíž. Problém je v tom, jak ji rozmisťuje. Obtíž se v ní usazuje na straně lidí. Jako jejich vlastnost. Jako jejich omezená schopnost, jejich deficit. Prostý nedostatek kompetence. Mezi řádky se tím potvrzuje představa, že někde vedle existuje normální uživatel systému, který se v něm pohybuje bez větších potíží, rozumí jeho jazyku, chápe jeho logiku a ví, kam jít, co doložit, co říct a jak reagovat.
Jenže takový „normální uživatel“ je do značné míry fikce.
Zkuste se zeptat běžného člověka se střední školou, zaměstnáním, připojením k internetu a relativně stabilním životem, zda rozumí rozdílu mezi životním minimem a hmotnou nouzí. Zda ví, který problém patří pod soud, který pod úřad práce, který pod exekutora, který pod insolvenčního správce a který pod obec s rozšířenou působností. Zda dokáže bez pomoci vyplnit žádost o příspěvek na bydlení, vyznat se v pravidlech oddlužení, rozlišit jednotlivé dávky nebo pochopit, co přesně po něm chce konkrétní instituce a v jaké lhůtě.
Většina lidí v tom tápe. Ne proto, že by byli hloupí. Ne proto, že by byli nezodpovědní. Ale proto, že systém institucí a služeb je sám o sobě objektivně složitý, roztříštěný, terminologicky neprůhledný a organizačně rozdělený mezi řadu úřadů, kompetencí, registrů, formulářů a postupů, které byly vytvářeny odděleně, v různých časech, pro různé účely a podle různých logik. Není vystavěn z pohledu člověka v obtížích. Je vystavěn z pohledu institucí.
A to je podstatný rozdíl.
To, co se pak běžně označuje jako „schopnost orientace“, není jen individuální dovednost. Je to soubor zdrojů, zkušeností, jazykových a sociálních dispozic, které nejsou ve společnosti rozděleny rovnoměrně. Někdo má k dispozici způsob vyjadřování, který je institucím srozumitelný. Někdo se naučil, jak s úřední mocí mluvit, jak formulovat problém, jak se nenechat znejistit, jak si vyžádat informaci a jak ji použít. Někdo má čas, klid, připojení, tiskárnu, auto, datovou schránku, známého právníka nebo aspoň příbuzného, který už něco podobného řešil. Jiný nemá nic z toho.
Rozdíl mezi tím, kdo se v systému „vyzná“, a tím, kdo v něm selže, tak často není rozdílem mezi kompetencí a nekompetencí. Je to rozdíl v objemu zdrojů, které může člověk mobilizovat ve chvíli, kdy vstoupí do institucionálního prostoru. Někdo do něj vstupuje jako člověk vybavený. Jiný do něj vstupuje už předem oslabený. Ekonomicky, jazykově, sociálně, psychicky. A systém se k nim, navzdory své deklarované neutralitě, nechová stejně.
Instituce totiž nejsou neutrální kulisy. Každá instituce v sobě nese určitou představu správného uživatele. Člověka, který rozumí administrativnímu jazyku, chápe členění problému, dovede jej převést do formulářové logiky, má dost sebekontroly, aby reagoval věcně, a dost jistoty, aby v kontaktu s autoritou neznejistěl. Kdo těmito dispozicemi nedisponuje, ten nevypadá v očích systému jako člověk v nouzi, ale jako člověk obtížný, chaotický, nespolupracující, problémový.
Instituce přitom lidi pouze nepřijímají a neposuzují. Zároveň je evidují, popisují, třídí a převádějí do kategorií, které jsou pro správu srozumitelné. Člověk se v nich nestává jen příjemcem pomoci, ale také případem, klientem, spisem, záznamem, položkou v šetření, nositelem určité diagnózy, míry rizika nebo stupně spolupráce. Pomoc tak nikdy není jen pomocí. Je zároveň i dohledem, ověřováním, interpretací a normalizací. Člověku tak nestačí, že je v nouzi. Musí ji ještě umět správně popsat, doložit, administrativně přeložit a předvést v jazyce, který instituce uznává jako platný.
A právě tady se ona zdánlivě nevinná věta o „špatné orientaci sociálně vyloučených“ mění v něco víc než pouhý popis. Stává se mechanismem, který převádí strukturální problém do jazyka individuální nedostatečnosti. Místo aby se pozornost obrátila k uspořádání systému, obrací se k lidem, kteří v něm selhávají. Tím se problém symbolicky přesouvá z organizace pomoci na vlastnosti těch, kteří ji potřebují.
To není jen otázka slov. To je otázka moci.
Jakmile totiž přijmeme, že problém je primárně v lidech, nabízíme jako řešení osvětu, trénink kompetencí, doprovázení, case management, nácvik orientace, sociální práci. To všechno může být užitečné a v mnoha situacích i nezbytné. Ale pokud se zastavíme tam, zůstane nedotčené to hlavní a tím je samotná architektura systému. Jeho jazyk. Jeho roztříštěnost. Jeho představa kompetentního uživatele. Jeho nároky na čas, klid, mobilitu, gramotnost, technické vybavení i schopnost jednat s autoritou.
Přesnější věta by proto měla znít jinak.
Ne že se sociálně vyloučení lidé špatně orientují v systému institucí a služeb, ale že systém institucí a služeb je vystavěn tak, že je obtížně průchodný pro většinu lidí a zvlášť tvrdě dopadá na ty, kteří mají nejméně prostředků k tomu, aby jeho nároky unesli.
Pro jedny je ten systém nepříjemný. Pro druhé je téměř neproniknutelný.
Ne proto, že by byli méně schopní jako lidé, ale proto, že do něj vstupují s menším objemem zdrojů a se zkušeností, která je v institucionálním poli nevýhodou, nikoli výhodou. Ne každý tak nese stejnou cenu za chybu, za zpoždění, za špatně pochopenou instrukci nebo za to, že se v rozhodující chvíli ztratí.
Někdo má polštář a někdo padá rovnou na beton.
A dokud budeme opakovat onu poloviční větu o špatné orientaci sociálně vyloučených, budeme se soustředit hlavně na korekci lidí. Budeme je učit lépe se pohybovat v labyrintu, místo abychom se ptali, proč je ten labyrint navržen právě takto a komu jeho podoba vyhovuje.
Protože skutečná otázka nezní, proč se v něm někteří lidé nevyznají.
Skutečná otázka zní, komu je ten systém vlastně srozumitelný, pro koho je stavěný, koho nutí mluvit cizím jazykem a koho už svou samotnou konstrukcí vyřazuje ze hry.
Napsat komentář