Morálně nadřazený živitel společnosti

Morálně nadřazený živitel společnosti je člověk, který placení daní nevnímá pouze jako příspěvek na fungování veřejných institucí, ale také jako zdroj svého zvláštního morálního postavení. Sám sebe chápe jako produktivního člena společnosti, který prostřednictvím svých daní živí stát a ostatní obyvatele. Příjemce veřejné podpory nebo služby naproti tomu vnímá jako člověka závislého na jeho práci a penězích.

Ve společnosti podle něj existují dvě základní skupiny. První pracuje, vytváří hodnoty a všechno platí. Druhá čerpá dávky, využívá veřejné služby a utrácí peníze vytvořené první skupinou. Morálně nadřazený živitel se bez dalšího zkoumání řadí mezi plátce.

Skutečnost, že současně využívá vzdělávací systém, zdravotní péči, silnice, veřejnou dopravu, bezpečnost, právní řád, měnu, energetickou infrastrukturu nebo práci lidí placených z veřejných rozpočtů, na jeho postavení nic nemění. Vlastní čerpání veřejných prostředků nepovažuje za čerpání. Jde o přirozené fungování společnosti, infrastrukturu nebo zaslouženou protihodnotu jeho daní.

Za čerpání označuje především služby určené někomu jinému.

Základní znaky

Morálně nadřazeného živitele společnosti lze poznat podle několika charakteristických vlastností:

1. Svůj příjem považuje za výsledek výhradně vlastní práce.
2. Daně chápe jako peníze, které původně celé patřily pouze jemu.
3. Veřejné instituce vnímá převážně jako spotřebitele hodnot vytvořených soukromým sektorem.
4. Příjemce veřejné podpory rozděluje na zasloužilé a nezasloužilé.
5. Vlastní veřejné výhody považuje za samozřejmé, cizí za dotace.
6. Z placení daní odvozuje silnější právo rozhodovat o použití veřejných prostředků.
7. Při hodnocení veřejného programu považuje informaci o jeho ceně za závažnější než informaci o jeho přínosu.
8. Státní dluh prožívá jako osobní závazek, který někdo uzavřel jeho jménem.

Ne všechny znaky musejí být přítomny současně. Spolehlivým poznávacím znamením je věta „A kdo to zaplatí?“, pronesená v očekávání, že samotná existence nákladů ukončuje debatu.

Příjem před společností

Morálně nadřazený živitel považuje příjem před zdaněním za přirozený stav. Nejdříve podle něj existuje jednotlivec, který vlastními schopnostmi vytvoří hodnotu a získá peníze. Teprve potom přichází společnost zastoupená státem a část těchto peněz mu odebere.

Právo, soudy, měna, veřejná infrastruktura, vzdělání pracovníků, ochrana vlastnictví, zdravotní stav populace nebo politická stabilita se v tomto příběhu objevují až druhotně. Nejsou podmínkami vzniku příjmu, ale službami, které si úspěšný jednotlivec údajně dodatečně předplácí ze svých daní.

Bez společnosti by mu proto podle jeho představy zůstal stejný příjem, pouze by z něj nemusel nic odvádět. Možnost, že by bez společenských institucí nevznikl ani tento příjem, do výpočtu nezahrnuje.

Daň jako osobní újma

Daň představuje pro morálně nadřazeného živitele bezprostřední zásah do jeho vlastnictví. Nejde pouze o finanční náklad, ale o morální událost. Stát mu odebral část výsledků jeho práce a použil je způsobem, který nemohl osobně schválit.

Veřejné rozpočty proto nepovažuje za společné prostředky spravované politickým rozhodováním. Vnímá je jako soubor jednotlivých soukromých vkladů. Z každého veřejného výdaje lze následně vytvořit osobní vztah mezi plátcem a příjemcem.

Občan hájící dostupné bydlení, veřejnou dopravu nebo obecní obchod se tím mění v člověka, který chce, aby mu někdo jiný sponzoroval nájem, cestování nebo jídlo. Není třeba zkoumat, zda navrhovaná služba prospívá obci nebo společnosti. Stačí jej představit jako žadatele o osobní výhodu.

Morálně nadřazený živitel přitom nemusí vědět, zda by danou službu její zastánce vůbec využíval. Osobní motiv mu přisoudí preventivně.

Daňový poplatník jako morální hodnost

Daňový poplatník není v tomto pojetí administrativní označení. Je to společenská identita a morální hodnost.

Daňový poplatník pracuje, přispívá a nese společnost na zádech. Ostatní lidé jsou pacienti, cestující, nájemníci, studenti, nezaměstnaní, důchodci nebo příjemci dávek. Skutečnost, že také oni platí přímé či nepřímé daně, vykonávají neplacenou péči nebo jiným způsobem přispívají k fungování společnosti, není pro základní rozdělení podstatná.

Z finančního příspěvku vzniká nárok na silnější politický hlas – Já to platím, takže budu rozhodovat, komu se smí pomáhat.

Demokratický princip „jeden člověk, jeden hlas“ se tak přibližuje majetkovému principu „jedna koruna, jeden hlas“. Člověk s vyšším příjmem se stává významnějším podílníkem státu. Člověk, jehož příspěvek nelze snadno vyjádřit penězi, získává postavení méně oprávněného účastníka společnosti.

Selektivní účetnictví

Morálně nadřazený živitel vede přesnou evidenci toho, co společnost stojí on. Méně pečlivě eviduje, co společnost poskytuje jemu.

Veřejné výdaje, z nichž těží, se obvykle nepovažují za dotace. Silnice je infrastruktura. Hypoteční podpora je pomoc pracujícím rodinám. Daňová úleva podnikateli je podpora ekonomiky. Veřejně hrazené vzdělání jeho zaměstnanců je běžný stav. Policie chránící jeho majetek je základní funkce státu.

Jakmile stejný rozpočet financuje potřeby jiné společenské skupiny, mění se slovník. Veřejná podpora se stává rozdáváním, sponzorováním spotřeby nebo odměňováním nezodpovědnosti.

Typické dvojice tvoří:

1. Infrastruktura pro průmyslový areál a dotovaná autobusová linka.
2. Podpora vlastnického bydlení a sociální byt.
3. Investiční pobídka a sociální dávka.
4. Vojenský benefit a sponzorování cizího nákupu.
5. Daňová úleva a veřejný výdaj.

V prvním případě stát vytváří podmínky pro ekonomiku. Ve druhém utrácí peníze daňových poplatníků.

Rozhodující není způsob financování. Rozhodující je, zda morálně nadřazený živitel považuje příjemce za člena svého společenského „my“.

Cena bez jmenovatele

Oblíbeným argumentačním prostředkem je vysoká absolutní částka. Veřejný program „stojí daňové poplatníky 1,5 miliardy“. Číslo se uvádí bez informace o velikosti rozpočtu, počtu uživatelů, délce programu, nákladech alternativního řešení nebo hodnotě dosažených výsledků.

Údaj o nákladech nefunguje jako jedna část hodnocení. Nahrazuje celé hodnocení.

Čím větší stát nebo program je, tím snáze lze nalézt částku, která v běžném lidském měřítku působí astronomicky. Morálně nadřazený živitel ji následně předloží jako důkaz nehospodárnosti. Skutečnost, že částka může představovat několik setin procenta rozpočtu a financovat službu pro miliony lidí, považuje za odvádění pozornosti.

Veřejný program má podle něj cenu. Nemá však nutně přínos.

Státní dluh jako odložená loupež

S odporem k daním se často spojuje intenzivní emocionální vztah ke státnímu dluhu. Oba postoje tvoří jeden souvislý příběh:

1. Daň je odebrání soukromého majetku v současnosti.
2. Státní dluh je příslib jeho odebrání v budoucnosti.
3. Úrok je odměna za nezodpovědnost politiků.
4. Veřejný výdaj je prvotní příčina celého problému.

Morálně nadřazený živitel proto sleduje růst státního dluhu s intenzitou, kterou jiní lidé věnují svému bankovnímu účtu nebo zdravotnímu stavu. Každá další miliarda potvrzuje, že společnost žije na jeho úkor a budoucí generace budou nuceny zaplatit účet.

Stát přitom posuzuje jako domácnost. Zodpovědná domácnost nemůže dlouhodobě utrácet více, než vydělává, a musí svůj dluh jednou splatit. Rozdíly mezi domácností a státem (nepřetržitá existence, daňová pravomoc, schopnost vydávat dluhopisy, ovlivňovat hospodářský výkon a refinancovat závazky) ustupují morálním kategoriím spořivosti a disciplíny.

Státní dluh není pouze ekonomický ukazatel. Je důkazem, že jediný zodpovědný dospělý v místnosti opět nebyl vyslyšen.

Rozpočtové rukojmí

Každý veřejný výdaj lze odmítnout odkazem na důležitější službu. Peníze použité na obecní obchod budou chybět nemocnicím. Peníze na kulturní program budou chybět školám. Peníze na sociální bydlení budou chybět postiženým dětem.

Není nutné doložit, že mezi oběma výdaji existuje skutečný rozpočtový vztah. Nemocnice, školy a děti zde nevystupují jako konkrétní rozpočtové položky. Slouží jako morální rukojmí, jehož prostřednictvím lze podezřelý výdaj představit jako přímé ohrožení něčeho nepochybně záslužného.

Stejná metoda se jen zřídka používá u výdajů, které morálně nadřazený živitel podporuje. Náklady na silnice, armádu, policii nebo daňové úlevy obvykle neporovnává s chybějící psychiatrickou péčí. Alternativní náklady se objevují především u služeb určených jiným lidem.

Slepota k životnímu cyklu

Rozdělení společnosti na živitele a příjemce vyžaduje ignorovat čas. Nikdo totiž není po celý život pouze plátcem nebo pouze příjemcem.

Každý člověk byl dítětem. Někdo financoval jeho vzdělání, zdravotní péči a infrastrukturu, kterou využíval dávno před první odvedenou daní. V průběhu života může být zaměstnancem, podnikatelem, rodičem vykonávajícím neplacenou péči, pacientem, nezaměstnaným i důchodcem.

Morálně nadřazený živitel hodnotí svou pozici podle období, v němž má příjem a odvádí daně. Minulé čerpání se stalo přirozenou součástí jeho života. Budoucí čerpání dosud neexistuje. Viditelný zůstává současný finanční odvod.

Dočasná životní situace se tím promění v trvalou morální identitu.

Potlačená vzájemná závislost

Ani ekonomicky úspěšný člověk nevytváří svůj příjem sám. Potřebuje zaměstnance, zákazníky, dodavatele, infrastrukturu, stabilní měnu, právní ochranu a společnost schopnou reprodukovat kvalifikovanou pracovní sílu.

Potřebuje také množství práce, která se do ekonomických účtů promítá jen částečně nebo vůbec – péči o děti, domácnosti, nemocné a staré lidi, komunitní práci a mezilidskou podporu.

Morálně nadřazený živitel tuto síť vztahů redukuje na jednosměrný finanční tok. On poskytuje peníze. Společnost je přijímá. Solidaritu nevnímá jako vzájemné pojištění proti rizikům, ale jako vlastní dobročinnost vykonávanou pod státním donucením.

Ostatní proto nejsou jeho spoluobčané. Jsou klienty jeho nucené štědrosti.

Odlišení od rozpočtově uvažujícího člověka

Morálně nadřazený živitel společnosti není totéž co člověk, který kritizuje daně, veřejné výdaje nebo státní dluh.

Rozpočtově uvažující člověk se ptá:

1. Kolik program stojí?
2. Jaký problém řeší?
3. Kolika lidem pomůže?
4. Jaké jsou měřitelné výsledky?
5. Existuje účinnější alternativa?
6. Jak bude program kontrolován?
7. Kdo skutečně ponese náklady a kdo získá přínosy?

Morálně nadřazený živitel se ptá:

1. Proč to mám zase platit já?

První přístup připouští, že veřejný výdaj může být dobrý nebo špatný podle svých výsledků. Druhý přístup považuje samotné veřejné financování za morálně podezřelé.

Rozpočtová kritika vyžaduje srovnání nákladů a přínosů. Morální nadřazenost vyžaduje pouze připomenout existenci daňového poplatníka.

Typické výroky

Morálně nadřazený živitel společnosti se projevuje zejména následujícími větami:

1. „A kdo to zaplatí?“
2. „Stát žádné vlastní peníze nemá.“
3. „Zase to zaplatí pracující.“
4. „Nechci někomu sponzorovat jeho život.“
5. „Kdo pracuje, ten se o sebe postará.“
6. „Na tohle peníze jsou, ale na nemocnice ne.“
7. „Jednou to budou splácet naše děti.“
8. „Kdybych takhle hospodařil já, dávno zbankrotuji.“
9. „Nejdřív by měl stát šetřit sám u sebe.“
10. „Každý chce jen něco zadarmo.“

Jednotlivé výroky mohou být za určitých okolností oprávněné. Jejich společným rysem je přesvědčení mluvčího, že on stojí na straně lidí vytvářejících hodnoty, zatímco předmět jeho kritiky slouží lidem, kteří hodnoty pouze spotřebovávají.

Společenská funkce

Identita morálně nadřazeného živitele poskytuje jednoduché vysvětlení složité společnosti.

Na jedné straně stojí pracovitý, disciplinovaný a odpovědný jednotlivec. Na druhé straně stát, politici, úředníci a neurčitá skupina lidí, kteří se pokoušejí žít z jeho peněz. Strukturální problémy, nerovné příležitosti, ekonomická moc, dědictví, monopolní postavení, neplacená práce a vzájemná závislost se z obrazu vytrácejí.

Výsledkem je pocit kontroly, neviny a zásluhy. Člověk nemusí zkoumat, proč se část obyvatel ocitá v chudobě, proč pracující lidé nezvládají platit bydlení nebo proč určitou službu neposkytuje trh. Stačí konstatovat, že někdo chce utrácet peníze daňových poplatníků.

Morálně nadřazený živitel společnosti se považuje za osamělého nositele civilizace. Ve skutečnosti je jedním z milionů vzájemně závislých lidí, který ze společného systému současně přispívá i čerpá.

Rozdíl spočívá v tom, že vlastní závislost na ostatních přestal vidět.