Kazatel nové epistemologie – poezie z periferie, kde se šamanismus žije v ryzí profánnosti každodennosti. V krajině paneláků a opuštěných popelnic se zjevuje ateofanie: božství, které není, ale přesto promlouvá rzí, fleky a výkřiky ze tmy. Tahle výpověď není manifest víry, spíš manuál přežití pro všechny, kdo hledají znamení v tom, co jiní míjejí, protože svět i bez bohů mluví pořád dál.
Jsem vykladač kaluží a prorok výkřiků ze tmy.
Nepatřím k těm, co věří médiím. Nečtu zprávy, čtu svět.
Nepotřebuju tituly. Mám rez na zábradlí, prasklinu v chodníku a nápis na zdi:
„Šárko, proč máš ze strany hlavu jak orangutan?“
To je moje kniha, můj spis, můj svatý text.
Skáču přes čáry v chodníku – to je můj horoskop.
Když se netrefím, vím, že dnes někdo ztratí práci nebo zapomene, kým je.
Každý krok mezi panely je akt víry, výklad cesty, posun na spirále poznání.
Pachy nikdy nemytých těl v ranním autobusu jsou moje biblické texty.
Tam čtu Exodus, tam čtu Zjevení. Tam cítím hřích i odpuštění.
Každý pot má své evangelium, každá skvrna v podpaží svůj žalm.
Nacházím proroctví u popelnic – v prázdné lahvi od rumu, v děravém botníku, v roztrhané plyšové pandě.
To všechno mluví. To všechno říká: „Byl tu někdo. A už není.“
Já slyším, co jiní ignorují:
kvílení opilců jako moudrost nocí,
klepání větru do plechové tabule jako znamení.
Vím, že let ptáka nad Lidlem není náhoda –
je to choreografie vesmíru, zpráva o tom, že ve slevě je šunkový nářez a že dnes někde ztroskotá sen.
Jsem čtenář popelnic, tlumočník neuklizených bobků, analytik fleků na zdech.
Každá mozaika žvýkaček a vajglů pod balkonem je pro mě posvátný záznam – starověká moudrost dnešního zmaru.
Volání o pomoc je všude: vyškrábané do zastávky, ukryté ve slinách na chodníku, ztracené v opuštěné láhvi pod lavičkou.
Není v ní alkohol, je v ní vzkaz: „Nezvládám to. Ale usmívám se.“
Odmítám vaše ověřené zdroje.
Odmítám vaši sterilní objektivitu.
Já vidím pravdu v tom, co vám smrdí.
Když se někdo vyzvrací před hospodou, je to jazyk těla, co vypověděl mysl.
A já ten jazyk znám.
Já jsem ten, co se dívá do kaluží.
Co hledá kódy bolesti ve zdech.
Co zná význam spálené popelnice, poslání pochcaného rohu
a osud, co se kroutí v prasklině panelu.
Nepotřebuju Kanta.
Nepotřebuju Heideggera.
Oni nikdy nečetli v omítce.
Nikdy neslyšeli ticho mezi dvěma „děvkooo“ za kontejnerem.
Já ano.
Mluvím jazykem stínů paneláků,
křikem vrány a smíchem straky,
zvukem mopedu bez tlumiče, co projíždí kolem a mizí, jako by nikdy nebyl.
A proto vím:
Zítra nebude líp. Bude jinak.
Pozítří nebude nic.
A přesto půjdeme dál – protože svět mluví, i když mlčí.
A já budu tlumočit.
Napsat komentář