Rituál obětování posledního párku v rohlíku na parkovišti za benzínkou je moment, kdy zůstaneš sám. Bez Boha, bez útěchy, bez odpovědí. Všechen smysl mizí s první kapkou hořčice, která se rozteče po ruce a zanechá žlutou skvrnu – znamení tvého vnitřního marasmu.
Sedíš v autě, v mobilní kapli všech přehlížených existencí, a už ani nevíš, co je hlad a co je zvyk. Párek, který kdysi možná sliboval rychlou úlevu, je teď jen další rezavý hřebík do rakve chuti k životu. Hořčice je v tom rohlíku moc, stejně jako je v tobě moc bezradnosti, a párek samotný je tak odporný, že tě přinutí ptát se, kdy ses vlastně smířil s tímhle druhem každodenní porážky.
A právě v tu chvíli přichází ateofanie – zjevení prázdna. Je to okamžik, kdy i kdybys chtěl prosit Boha o milost, nedokázal bys to, protože žádný Bůh tu s tebou není. Je tu jen tvé vlastní prázdné nitro, rozlehlé jako parkoviště za benzínkou v pondělním podvečeru. Ticho, ve kterém slyšíš vlastní myšlenky, jak klapou o prázdné plechovky a vracejí se bez odpovědi.
Zavírám oči, párek v ruce. Najednou si všímám, že už je podzim – listy jsou žluté, světlo je měkké, rána studená. Včera bylo jaro, vzpomínám si matně na slib, že letos bude všechno jiné. Nevím, kam se podělo léto. Jen vím, že mi opět uteklo mezi pracovními úkoly, mezi tabulkami a parkovišti. A teď je tu podzim – stejně nečekaný, jako tenhle pocit, že jsem zestárl během jedné zastávky.
Kuřecí kosti z KFC na podlaze u spolujezdce kreslí horoskop dnešního večera: „Není tu žádné poselství, není tu žádný bůh. Jen rutina, co tě drží pohromadě.“ Párek slavnostně (v tom nejméně slavnostním gestu) házím do kastlíku vedle zbytků všeho, co už nepotřebuju a jede se dál. V autě je chlad, v srdci je chlad, a venku padá listí, které mi zase připomene, že všechna léta mizí rychleji, než jsem kdy čekal.
A tak se naplňuje rituál ateofanie. Zjevení Boží nepřítomnosti v tichu mezi parkovištěm a benzínkou, v posledním párku, který už nechci, a v roce, který už zase nestihnu žít.
Napsat komentář