Papírové slepičky mého života

Celý můj život by šel shrnout do jedné scény z mateřské školy. Dvě slepičky, jedno vejce a jedna kolosální zrada.
Nemusím se nořit do dětských psychologických příruček ani pátrat v rodinných archivech křivd. Stačí vytáhnout vzpomínku ze školky: velikonoční tvoření – dvě slepičky, každá má být nakreslená, vybarvená, vystřižená a nakonec slepená tak, aby se mezi ně vešlo vajíčko. Úkol pro pětileté dítě, jasné zadání, jednoduchý plán. Ale pak přijde zrada.

Všechno jde hladce až do okamžiku, kdy máš v ruce dvě hotové slepičky a jsi připravený na slavné spojení. A tu zjistíš: vybarvil jsi stejnou stranu obou slepiček. Slepit je znamená, že jedna bude hlavou dozadu, druhá zobákem vpřed, nebo obě s břichem navrch. V zrcadlovém světě pedagogických požadavků se moje slepičky nikdy nesetkají správně. Papírová metafora mého života.

Všichni okolo už mají slepičku s vajíčkem, jen ty v ruce svíráš dokonalý důkaz vlastní nedostatečnosti. Slepička, která nikdy nesedne. A v ten moment ti dojde, že jsi právě narazil na hranici, kterou už celý život budeš jen těžko překonávat.

O několik let později zjistíš, že to není o ruce, která vede pastelku špatným směrem, ani o chvilkové nepozornosti. Je to tvůj osobní kryptonit. Všude, kde je potřeba představit si něco zrcadlově, naplánovat spojení dvou částí, otočit něco v hlavě… Tichý hlas začne šeptat: „To nedáš. Vždycky tam bude slepička naruby.“

Zatímco jiní s jistotou kráčí světem pravidel a jednoduchých úkolů, ty žiješ ve světě, kde i slepička je past. A je úplně jedno, jestli jde o dětský výtvor, maturitní test nebo životní rozhodnutí. Zrada přijde vždycky. Ostatní mávnou rukou, že to je banalita. Já už dávno vím, že tahle drobnost je základní vzorec mého vesmíru. Papírové slepičky nikdy nesednou správně a celý život je série marných pokusů o jejich slepení.

Časem jsem se s tím naučil žít. Místo snahy o dokonalé spojení přijde pokora ke svému vlastnímu limitu. A tak si nesu svou kolekci slepiček životem. Někdo má ve vitríně diplomy, někdo skleničky na šampaňské. Já mám v šuplíku celé hejno papírových slepiček – každá šikmá, každá naruby, každá jedinečně moje.

Abych ten příběh dotáhl do důsledků:
Tento rok jsem úspěšně složil přijímací zkoušky na UJEP, inženýrský obor řízení kreativně-kulturních odvětví.
Tři týdny poté, co proběhl zápis, jsem zjistil, že proběhl zápis.
Slepičky si zase nesedly.
A jestli mám v životě něco jistého, tak tohle. I kdybych jednou dostal návod na život, stejně ho slepím blbě.