Jsou dny, kdy člověk otevře noviny, podívá se na sociální sítě nebo jen tak v hospodě zaslechne sousední stůl a má pocit, že žije na frontě. Ne na frontě v zákopech s kulomety, ale v jakémsi nekonečném verbálním Verdunu, kde se z jedné strany ozývá salva „progresivistů“ a z druhé palba „konzervativců“. A mezi tím stojíme my, normální smrtelníci, kteří jsme si původně přišli jen pro rohlíky a máslo.
Kulturní válka je únavná právě tím, že nikdy neskončí. Každý den nová zástupná bitva o vlajky, sochy, jazyk, gender, rodinu, národní identitu. Dneska je problém pohlaví, zítra bude problém mléko v kávě. A jakmile se začne zdát, že se jedna strana unavila, druhá vytáhne nové heslo, aby se konflikt rozjel znova. Je to věčný perpetuum mobile nasranosti.
Když se člověk ptá, co z toho má, odpověď je banálně jednoduchá. Nic. Život se nezlepší. Byty se nestaví, mzdy nerostou. Ale zato máme pocit, že jsme součástí „velkého zápasu“. Někdo tomu říká občanská angažovanost, jiný memetická válka. Já tomu říkám únavový syndrom současnosti.
Jedni křičí, že „progresivisté jsou noví totalitáři“. Druzí, že „konzervativci chtějí zpět do středověku“. Jakoby se obviňovali navzájem z toho samého. Výsledkem je, že každý den je malý Armageddon, a když si člověk večer nalije panáka, zjistí, že vlastně přežil už pět apokalyps za tento týden.
Možná proto mě napadá jediné řešení. Vyhlásit příměří. Ne kvůli smíření, to je moc velké slovo. Spíš kvůli obyčejné únavě. Jako když si vojáci na frontě v první světové válce domluvili vánoční příměří, zahráli si fotbal a vyměnili cigára. My bychom si mohli aspoň na chvíli domluvit příměří kulturní. Dát si dohromady pár obyčejných věcí, na kterých se shodneme, a zbytek poslat k ledu.
Protože jinak nás ta kulturní válka vyčerpá k smrti. A nakonec možná začnou lítat i ty kulky. A to je docela absurdní konec. Neumřít na frontě, ale v bitvě o sochu, záchod nebo slovíčko.
Napsat komentář