Patos.
Je troskou i svědkem Zóny.
Na sídlišti ho znali všichni.
Děti se mu smály, dospělí se mu vyhýbali a důchodci mu říkali náš kazatel.
Našel se v sobě někdy kolem roku 2003.
Do té doby byl jen muž beze jména.
Patos není jen troska. On je výstupem sídliště, destilát všeho, co v Zóně přetrvá.
Tohle dělá z lidí život mezi rezavým zábradlím a prasklým potrubím.
Jednoho dne, opřený o zeď paneláku mezi kontejnerem a výměníkem za školkou, prostě prozřel.
Řekl pár slov o národě, svobodě a vodce. A zůstalo mu to.
Od té chvíle se stal kazatelem.
Někteří říkají, že býval učitelem dějepisu, jiní zas, že jeřábníkem v železárnách.
A jiní přísahají, že jeho proměnu způsobilo trauma a souhrn ošklivých náhod.
Takové přísahy však v Zóně nic neznamenají.
V západní části Zóny stojí Tři prsty smrti. Obrovské věžáky, místním známé jako experimenty.
Byl to kdysi projekt socialistických inženýrů, kteří chtěli spojit architektonické ideály s plánovaným bouráním obcí, jež musely ustoupit těžbě uhlí. Uprostřed sídliště tak stojí tři celé vesnice v podobě panelových domů.
Uvnitř těch domů je velký vestibul, kde lidé čekají na výtahy.
A jistou dobu se tam dalo celkem dobře schovat před zimou.
Scéna
Je odpoledne.
Výtah zaseknutý někde mezi patry.
Lidé stojí s taškami a mlčí, čekají na výtah.
Zářivka poblikává.
Patos stojí uprostřed vestibulu, rozkročený, s lahví v ruce.
V očích oheň, v dechu levná vodka, kolem něj aura samozvaného spasitele.
Hlouček čekajících lidí se stává publikem pro jeho kázání.
PATOS:
Národe!
Stojíme zde, seřazení k jízdě k výšinám nebeským!
A nyní je potřeba klást si otázku, zda jsme hodni této jízdy!
Zda jsme skutečně vyvolení k výstupu!
A zda výšin dosáhneme tímto způsobem!
Národe, v těchto časech je třeba zvolit jinou cestu k nebeským výšinám!
Neb nebojuje se za ty, kdo se vezou,
ale za ty, kdo kráčejí!
Výtahem se nevystoupá k nebi. Výtahem se dá jen uniknout!
A národ, který uniká, ten už neexistuje!
(Zdvihne láhev, jako by pozdvihoval svatý prapor.)
Proto říkám:
Je čas vystoupat po schodech bolesti!
Každý schod je čin!
Každý krok je oběť!
Každý výdech je modlitba za zítřek, který se zatím bojí přijít!
(Rozhlíží se po tvářích lidí, kteří neví, kam s očima.)
Národe,
my jsme zapomněli, že výšiny se dobývají!
Zapomněli jsme, že cesta vzhůru znamená pot, krev a slzy!
(Udělá krok k výtahu, klepe na dveře.)
Tady!
Tady jsme uvěznili svou víru!
Do železa, do elektřiny, do stroje bez srdce!
Už ani nečekáme, že nás vyveze víra k výšinám!
( Hlas mu sílí.)
Já říkám: po schodech, národe!
Po schodech, i kdyby vedly jen do tmy!
Po schodech, protože jen tam se člověk znovu zrodí ze svého vlastního dechu!
(Zvedne ruce, oči obrácené ke stropu. Zářivka nad ním zabliká jako vzdálený blesk.)
Až jednou staneme nahoře,
nebudeme se ptát, kdo nás vyvezl,
ale kdo s námi šel!
A to bude den zrození!
(Otevře se výtah.
Z útrob kovové šachty se vyvalí mdlé světlo. Chladné a lhostejné.
Lidé sebou trhnou, jako by se probudili ze zlého snu.
Pomalu, téměř omluvně, začnou nastupovat.)
PATOS (rozpřáhne ruce, hlas se tříští o beton):
Zastavte!
Kam jdete, vy malověrní?!
Ještě dýmí slovo, které vás mohlo spasit,
a vy už spěcháte do útrob železa!
Tohle je vaše spása?!
Ten kov, ta bzučící hrobka, ten lhostejný stroj,
který vás vyveze o pár pater výš?!
Tak takhle končí národ!
Ne v bitvě, ne v plamenech,
ale ve vestibulu, s taškami a se sklopeným zrakem!
(Udělá krok vpřed, láhev se mu třese v ruce.)
Vy, kteří jste mohli jít,
kteří jste mohli poznat tíhu schodu!
Zřekli jste se vzestupu za cenu pohodlí!
(Dveře výtahu se začínají zavírat. Patos váhá, vztahuje ruce a pak v poslední chvíli vklouzne dovnitř.)
PATOS:
Tak pojeďme, národe…
Pojeďme spolu!
(Dveře se zavřou. Výtah se s trhnutím rozjede, monotónní hučení vyplní vestibul.)
PATOS (hlas tlumený výtahovou šachtou):
Ať se ten stroj stane naším očistcem!
Ať i železo pochopí, co znamená vůle člověka!
Jestli cesta vzhůru vede výtahem,
nechť ten výtah vyhoří v ohni obrody!
(Zvuk výtahu mizí. Vestibul zůstává prázdný.)
Napsat komentář