Jinoch a Tchoř: Tak dneska tohle

Jinoch a Tchoř sedí na lavičce před barákem. Vzduch je těžkej, takovej ten podvečer, kdy sídliště smrdí smaženým olejem.

Nemluví spolu. Nemusí.

K bloku s popelnicemi přijede dodávka. Bílá, anonymní, pracovní. Zastaví, dveře se rozletí. Vyběhne týpek v montérkách. Z dodávky vytáhne křeslo. Odloží ho k popelnicím. Nastoupí a odjede.

Jinoch mírně nakloní hlavu.

Tchoř přimhouří oči.

To křeslo…

To není křeslo.

To je bota.

Designový kus nábytku v podobě dámské lodičky. Přerostlá, přehnaná a nefalšovaná kurví bota. Zlatý a rudě červený potah, co toho dost pamatuje. Triumfální urážka vkusu spořádaných rodin. Podpatek vysokej, štíhlej, prohnutej a špička protáhlá, potah ošoupanej ne ze sezení, ale z předvádění. Z rudé barvy potahu je cítit až sem rtěnka, lak na vlasy, cigára a pot bezpočtu těl. Je to přesně ten typ nábytku, co nikdy neměl být doma. Patřil do prostoru, kde se na něm nesedí, ale pózuje. Zánovní rekvizita z bordelu.

Jinoch ví přesně, odkud to je.

Starý baráky na výpadovce do hor. To je křeslo z doby, kdy v každý vesnici byl strip bar, erotickej klub nebo aspoň něco, co se tak tvářilo. Zlatý časy nevkusu.

Ten kýč ale po té změně prostoru ze starého domu, který si někdo koupil a nyní ho vyklízí, k popelnicím na sídlišti změnil svůj význam. V tom starým baráku u výpadovky byla ta bota součástí soukromýho mýtu. Byla doma. Patřila tam. Ale teď u popelnic na sídlišti není odpadem, ale nabídkou.

A přesně ví, na co míří. Na estetiku okázalosti, kde je kýč záměrnou volbou. Je to oltář pro rituál důstojnosti v místě, kde důstojnost není zadarmo.  Je to útok na romský jemnocit pro estetiku, kde se barva stává hlasem a lesk náhradou za uznání. Kde kýč není selhání, ale vědomý výběr. Ten kus nábytku by kdekoliv jinde byl urážkou, ale tady je to prostě trofej. Tady estetika nevzniká z přebytku, ale z potřeby nenechat se přehlédnout.

A teď to začne.

Okna se otevírají.

Záclony se pohnou.

Sídliště zavětří.

Týpek před večerkou si protře oči. Jako by si nebyl jistej, jestli skutečně vidí to, co vidí. Pak pochopí. A vyráží. Pomalu, ale rozhodně. Mezitím ze vchodu vyjde další. Ten nejde. Ten kráčí a míří přímo k cíli. Neochvějně. Přesně ví, kam jde. Žádný váhání.

Jinoch a Tchoř pořád mlčí. Jen se na sebe občas podívají. Krátce. Bez komentáře.

Závod začal.

Kdo dřív.

Kdo má větší koule.

A pak…

Dodávka.

Jiná, tentokrát modrá.

Zastaví.

Vyběhne týpek, ani se nerozhlídne a popadne tu nádheru. Naloží. Naskočí. A je pryč.

Hotovo. Ticho.

Lidi zůstanou stát.

Okna se zavřou. Popelnice zas mlčí.

Tchoř si olízne čumák.

Jinoch si zapálí.

Jinoch:

„Tak dneska tohle.“

Tchoř:

„Jo.“

Sedí dál.

Sídliště jede dál.